Zemský mír

Zemský mír, německy Landfrieden, byl ve Svaté říši římské právní závazek omezující soukromé násilí a svépomocné vedení sporů. Panovníci, knížata, města a další účastníci se zavazovali chránit osoby i majetek a řešit nároky soudně. Věčný zemský mír vyhlášený roku 1495 stanovil trvalý zákaz feud.

Historie

Ve středověké říši bylo za určitých podmínek možné prosazovat právo feudou. Soukromá válka však ohrožovala obchod, zemědělství i církevní instituce. Od 11. století vznikala královská a regionální mírová nařízení navazující také na církevní hnutí Božího míru.

Zemský mír mohl být časově omezený a vztahovat se na konkrétní území. Účastníci přísahali, že nebudou útočit na chráněné osoby, cesty, kostely nebo trhy a že spory předloží soudu. K vymáhání se vytvářely svazy a společné ozbrojené síly.

Reichstag ve Wormsu roku 1495 přijal za Maxmiliána I. Věčný zemský mír, který zakázal feudální svépomoc bez časového omezení. Souvisel se zřízením Říšského komorního soudu a širší říšskou reformou.

Praktické prosazení bylo postupné a násilí nezmizelo okamžitě. Dlouhodobě však zemské míry podporovaly veřejné soudnictví a představu, že legitimní donucení není soukromým právem každého ozbrojeného šlechtice.

Feuda, mírové svazy a Věčný zemský mír

Landfrieden není mírová smlouva ukončující válku mezi dvěma státy. Jde o právní režim vnitřního veřejného míru. Konkrétní listina musí být datována a územně vymezena.

Rok 1495 označuje Věčný zemský mír, nikoli první zákaz násilí v říši. Starší míry byly opakované, regionální nebo dočasné.

Pečeť, mince či medaile panovníka může dokument doprovázet, ale obsah závazku určuje text. Pozdější pamětní ražba není originální právní akt.