Zlatý standard

Zlatý standard byl mezinárodní měnový systém, v němž hodnota národních měn byla přímo vázána na určité množství zlata a papírové peníze byly volně směnitelné za zlaté mince nebo slitky podle zákonem stanoveného kurzu. Tento systém, dominující světové ekonomice od roku 1870 do roku 1971, zajišťoval automatickou regulaci měnové zásoby a mezinárodní platební bilance prostřednictvím pohybu zlata mezi zeměmi. V numismatice a ekonomické historii představuje zlatý standard vrchol klasického liberalismu a období nebývalé měnové stability, kdy zlato sloužilo jako univerzální měřítko hodnoty a garant důvěry v peněžní systém.

Historie

Počátky zlatého standardu sahají k Isaaku Newtonovi, který jako správce Royal Mint stanovil roku 1717 fixní poměr libry ke zlatu - 3 libry 17 šilinků 10,5 pence za trojskou unci. Tato "náhodná" parita fakticky zavedla zlatý monometalismus v Británii, ačkoliv oficiálně šlo o bimetalismus. Bank Restriction Act (1797-1821) během napoleonských válek dočasně zrušil směnitelnost.

Formální přijetí zlatého standardu začalo Bank Charter Act 1844 (Peel's Act), který vyžadoval 100% krytí nových bankovek zlatem nad stanovený limit. Británie oficiálně přijala čistý zlatý standard roku 1816 zákonem o ražbě, který definoval sovereign = 7,98805 gramů zlata čistoty 916,67/1000. Libra = 113,0016 grainů čistého zlata zůstala nezměněna 200 let.

Kontinentální Evropa následovala po objevech zlata v Kalifornii a Austrálii. Německo přešlo na zlatý standard 1871 použitím francouzských reparací (5 miliard franků ve zlatě). Zlatá marka = 0,358423 gramů čistého zlata. Latinská měnová unie (1865) harmonizovala zlatý obsah franku, liry, pesety na 0,29032 gramů. Do roku 1900 přijalo zlatý standard 50 zemí.

Spojené státy formálně zavedly zlatý standard Gold Standard Act 1900 po desetiletích bimetalismu a "greenback" éry. Dolar = 23,22 grainů (1,50463 gramů) čistého zlata, kurz 20,67 USD/unce. Federal Reserve Act (1913) vyžadoval 40% krytí bankovek zlatem. Toto období 1880-1914 je považováno za "klasický zlatý standard".

První světová válka ukončila konvertibilitu ve všech válčících zemích kromě USA. Janovská konference (1922) zavedla gold exchange standard - pouze USD a GBP byly přímo směnitelné za zlato, ostatní měny držely rezervy v těchto "rezervních měnách". Británie obnovila předválečnou paritu 1925 (4,86 USD/GBP), což vedlo k deflaci a nezaměstnanosti.

Velká deprese zničila meziválečný systém. Británie opustila zlatý standard 21. září 1931, libra ztratila 30%. Roosevelt 1933 zakázal Američanům vlastnit zlato (Executive Order 6102) a devalvoval dolar na 35 USD/unce (Gold Reserve Act 1934). Do roku 1936 opustily zlatý standard všechny země kromě Albánie.

Brettonwoodská konference (1944) vytvořila quasi-zlatý standard. Pouze centrální banky mohly vyměňovat dolary za zlato v kurzu 35 USD/unce. Ostatní měny byly fixovány k dolaru. Systém předpokládal disciplínu USA - ve skutečnosti tiskly dolary pro Vietnam a Great Society. De Gaulle 1965 vyměnil dolary za 3000 tun zlata.

Nixon shock 15. srpna 1971 jednostranně zrušil konvertibilitu dolaru. Smithsonian Agreement (1971) devalvoval dolar na 38 USD/unce, ale bez konvertibility. Jamajská dohoda (1976) formálně demonetizovala zlato. Cena explodovala na 850 USD (1980), pak klesla na 250 USD (1999). Paradoxně centrální banky dnes drží 35 274 tun zlata.

Mechanismy a principy fungování

Automatický vyrovnávací mechanismus (Hume's specie-flow) reguloval platební bilanci. Deficit vedl k odlivu zlata → pokles peněžní zásoby → deflace → růst exportu a pokles importu → vyrovnání bilance. Tento samoregulační proces eliminoval potřebu měnové politiky. "Rules of the game" vyžadovaly, aby centrální banky neintervengovaly.

Fixní směnné kurzy vyplývaly z pevného zlatého obsahu měn. Kurz USD/GBP = 4,8665 byl dán poměrem 113,0016/23,22 grainů zlata. Odchylky byly omezeny "zlatými body" - náklady na transport zlata (±0,6%). Arbitráž automaticky korigovala kurzy. Mezi 1880-1914 se kurzy měnily maximálně ±3%.

100% rezervní krytí versus částečné rezervy představovalo dilema. Currency School požadovala plné krytí, Banking School argumentovala multiplikátorem. Praxe: Bank of England držela 40% rezervy, Reichsbank 33%, Banque de France 50%. Fiduciární emise (nekrytá zlatem) byla omezena zákonem - v Británii 14 milionů liber.

Centrální banky jako "lender of last resort" versus automatismus. Bagehot's dictum (1873): půjčovat volně za vysoký úrok proti dobrému zajištění. Bank rate (diskontní sazba) byla jediným nástrojem - zvýšení přitahovalo zlato. "Golden avalanche" 1896-1914 (objevy v Jižní Africe) zvýšila zásobu zlata o 100%, inflace pouze 2% ročně.

Zajímavosti

• Celkové zásoby měnového zlata dosáhly maxima 38 347 tun v roce 1965 - dnes pouze 35 274 tun
• Keynes nazval zlatý standard "barbarským reliktem" (1924), ale Británie ho paradoxně obnovila o rok později
• Během zlatého standardu 1880-1914 byla průměrná inflace 0,1% ročně - nejnižší v historii
• FDR's Gold Confiscation 1933 - pouze 22% Američanů odevzdalo zlato, zbytek schoval nebo prodal do zahraničí
• Československo drželo zlatý standard nejdéle v Evropě - až do devalvace 1934 o 16,66%
• Švýcarský frank byl poslední měnou s částečným zlatým krytím - 40% do roku 2000, referendum o obnovení 2014 neprošlo