15 krejcar

15 krejcar neboli patnáctikrejcar je stříbrná mince zavedená v českých zemích za vlády Leopolda I. roku 1659 jako praktický střední nominál krejcarové soustavy. V oběhu byla oblíbená i pod lidovými názvy „pětigroš“ či „pětičeskej“ a razila se v řadě mincoven v zemích Koruny české i v dalších částech habsburské monarchie.

Historie

15 krejcar byl v našich zemích zaveden vyhlášením Leopolda I. ze dne 28. března 1659. Pro nominál byly stanoveny poměrně přesné parametry: hmotnost 6,4 g a průměr přibližně 26,3 mm. Hodnota byla na mincích vyznačena římskou číslicí na líci pod poprsím panovníka, aby byl nominál snadno rozpoznatelný i v běžném oběhu. Už samotné zavedení ukazuje, že stříbrný patnáctikrejcar měl vyplnit prostor mezi drobnějšími krejcarovými mincemi a většími stříbrnými nominály a zároveň nabídnout „pohodlnou“ hodnotu pro každodenní platby.

V zemích Koruny české se 15 krejcar razil ve více mincovnách: v Praze, Kutné Hoře, Jáchymově, Vratislavi, Kladsku a ve slezském Břehu. Největší produkce se pojí zejména s pražskou a vratislavskou mincovnou. V Praze jsou uváděny ročníky 1659, 1663–1664, dále 1674 a později 1693–1696, přičemž se v různých etapách mění i mincmistři. Vratislav razila patnáctikrejcary ve více souvislých blocích ročníků (například 1659–1665, dále 1670, 1674–1676, 1681 a později opět 1692–1694 a 1696), což dobře dokládá, že nominál byl v oběhu stabilně potřebný a výroba se přesouvala podle kapacit a dostupnosti kovu.

Vedle těchto hlavních center existují i ražby v menším množství. V Kutné Hoře se uvádějí ročníky 1694–1696, v Jáchymově pak jediný ročník 1663. V Kladsku se patnáctikrejcar razil v letech 1664–1665 a ve slezském Břehu je doložen například ročník 1677 a dále 1693–1694. Taková „okrajovější“ mincovní místa jsou pro sběratele zajímavá právě tím, že jejich náklady bývají menší a jednotlivé ročníky se shánějí hůř než běžné pražské kusy.

Patnáctikrejcar se navíc neomezoval jen na země Koruny české. Razil se i v uherských mincovnách – uvádí se například Kremnica, Nagybánya, Bratislava a Košice – což ukazuje, že šlo o nominál využitelný v rámci širšího měnového prostoru habsburské monarchie. V praxi to znamenalo, že se s patnáctikrejcarem mohl člověk setkat napříč regiony a že jeho podoba a značení musely být dostatečně srozumitelné i mimo „domácí“ prostředí jedné mincovny.

Za Josefa I. (1705–1711) se 15 krejcar nerazil, ale jeho ražba byla obnovena až za Karla VI. V českých zemích je v této etapě důležitá především Praha (uvádějí se ročníky 1728, 1732–1738 a 1740) a také Vratislav (1733–1738). U těchto pozdějších ražeb je typické, že se hodnota objevuje i na rubu, často pod říšským orlem, což posilovalo čitelnost nominálu v oběhu.

Za Marie Terezie se patnáctikrejcary razily v jediné pracující mincovně v Praze, a to v několika blocích let (například 1743–1745, 1747–1748 a následně 1748–1750 a 1752). To dobře odpovídá tehdejší centralizaci mincovnictví: místo mnoha regionálních mincoven se ražba soustředila do menšího počtu center, kde se dal lépe kontrolovat kov, kvalita i účetní vyrovnání výroby.

Zlom přinesla instrukce ze 7. listopadu 1750, kdy byla ražba 15 krejcaru ukončena a nominál byl „převázán“ na 17 krejcarů. Pro sběratele je to důležité, protože tím vzniká jasná hranice: patnáctikrejcarové emise se uzavírají a navazují jiné hodnotové poměry. Zároveň se v pramenech připomíná, že patnáctikrejcary razili také olomoučtí biskupové, což je zajímavá odbočka mimo čistě státní mincovní systém a připomínka, že v některých obdobích se na ražbě podílely i církevní autority s vlastním mincovním zázemím.

Vzhled, názvosloví a sběratelské tipy

15 krejcar je pro sběratele vděčný nominál, protože kombinuje výrazný portrétní styl 17.–18. století s bohatou sítí mincoven a ročníků. Základním rozpoznávacím znakem bývá vyznačení hodnoty římskou číslicí pod panovníkovým poprsím na líci; u některých pozdějších ražeb je hodnota vyznačena také na rubu. Důležitá je i značka mincovny a někdy i značka mincmistra, protože právě tyto detaily často rozhodují o tom, zda jde o běžnou, nebo hůře dostupnou variantu.

Lidové názvy „pětigroš“ či „pětičeskej“ vycházejí z dobové praxe pojmenovávat mince podle vztahu k menším jednotkám a podle toho, jak se s nimi reálně počítalo. V některých prostředích se navíc „groš“ používal jako lidové označení pro určité krejcarové hodnoty, takže podobná jména mohou být matoucí, pokud se čte starý text bez kontextu. Pro numismatika je proto bezpečnější držet se nominálu a mincovních znaků než lidových názvů.

Při nákupu patnáctikrejcaru se vyplatí hlídat stav povrchu. Jde o stříbrné oběživo, které často kolovalo dlouho, takže běžné jsou setřelé vlasy v portrétu, mělké opisy a otluky na hraně. Naopak kusy s ostrým reliéfem a čitelnými značkami mívají výrazně vyšší sběratelskou hodnotu. U méně častých mincoven (například Kladsku nebo Břehu) může být i slabší zachovalost sběratelsky zajímavá, pokud je mince dobře určena podle značek a ročníku.