5 koruna

5 koruna (pětikoruna) je mincovní nominál, který se na našem území v různých podobách objevuje od doby Rakouska-Uherska a pokračuje přes Československo až do současné České republiky. V průběhu času se výrazně měnil materiál i účel – od stříbrné mince korunové měny přes meziválečné varianty až po dnešní oběžnou pětikorunu z oceli s povrchovou úpravou.

Historie

5 koruna byla pro naše země poprvé ražena v rámci korunové měny s letopočty 1900 a 1907–1909 jako stříbrná mince ryzosti 900/1000 o hmotnosti 24 g. Šlo o hodnotu, která stála na pomezí běžného oběživa a „lepšího“ stříbra: pětikoruna byla dost vysoká na to, aby se s ní platily větší částky, ale zároveň natolik praktická, aby se v oběhu reálně používala. Rub těchto rakousko-uherských pětikorun nesl motiv, který přímo pracoval s nominálem: kolem říšského orla bylo ve věnci vyznačeno pět císařských korun.

Do historie rakousko-uherských pětikorun patří i jubilejní ražba z roku 1908 vydaná k 60. výročí nástupu vlády Františka Josefa I. Takové příležitostné emise mívají dvojí roli: jsou použitelné jako platidlo, ale současně nesou slavnostní rozměr a bývají častěji ukládány, takže se mohou dochovat v lepším stavu než běžné oběžné ročníky.

Československá 5 koruna se začala razit od roku 1925 podle na tehdejší dobu neobvyklého návrhu Otakara Gutfreunda. První série z let 1925–1927 byla z mědiniklu, poté následovalo období 1928–1932, kdy se pětikoruna razila jako stříbrná mince (uvádí se hmotnost 7 g a ryzost 500/1000). V letech 1937–1938 se materiál změnil znovu a pětikoruna byla ražena z niklu. Právě střídání kovů dobře odráží dobu: stát hledal kompromis mezi odolností, cenou a tím, jakou „váhu“ má mít nominál v oběhu i v očích veřejnosti.

Samostatnou sběratelskou kapitolou je ročník 1937, který byl ražen jen ve velmi omezeném množství, a proto patří mezi nejvzácnější československé mince. U takových ročníků je typické, že i drobné rozdíly v zachovalosti a původu mají velký vliv na cenu a že se kolem nich točí specializované katalogy i dlouhodobá poptávka.

Po válce se pětikoruna připomíná i v souvislosti s rokem 1952: podle stejného návrhu byla ražena pětikoruna z hliníku, ale kvůli měnové reformě roku 1953 se nedostala do oběhu a uvádí se, že celý náklad byl roztažen. Přesto se malá část těchto mincí nelegálně dostala mezi sběratele, což z nich dělá vyhledávaný „příběhový“ materiál – nejde jen o vzácnost, ale i o okolnosti, proč se mince nikdy neměla běžně používat.

Ražba pětikoruny byla znovu obnovena až roku 1966 v mědiniklu a pokračovala až do zániku Československa (1992). Po vzniku České republiky byla zavedena česká 5 koruna, ražená od roku 1993 z galvanicky poniklované oceli podle návrhu J. Harcuby. Přechod na ocelové jádro s povrchovou úpravou je typickým znakem moderního oběživa: mince má být odolná, levná na výrobu a dobře rozpoznatelná v běžném provozu.

Materiál, varianty a sběratelské zajímavosti

5 koruna je výborný nominál pro sbírání „napříč režimy“, protože na jednom čísle je vidět celý vývoj měny i technologií. Rakousko-uherské stříbrné pětikoruny (24 g, 900/1000) se sbírají často jako reprezentativní stříbro korunové měny, československé pětikoruny pak nabízejí zajímavé materiálové proměny (mědinikl, stříbro 500/1000, nikl) i výrazný autorský rukopis Otakara Gutfreunda. Moderní česká pětikoruna naopak patří k mincím, které má v ruce každý, ale i u ní lze sledovat ročníky, varianty ražby a zachovalost v kvalitě pro sběratele.

U pětikorun platí, že materiál výrazně ovlivňuje dochovanost. Stříbrné kusy často získávají patinu, která může být sběratelsky ceněná, zatímco niklové a mědiniklové mince bývají odolnější, ale snadno chytají drobné rýhy z oběhu. U vzácných ročníků, jako je 1937, je zásadní i „čistota“ povrchu: nešetrné čištění či stopy po leštění mohou hodnotu výrazně snížit. Zvláštní pozornost si zaslouží i mince 1952 z hliníku – zde je vedle stavu často rozhodující také doložitelný původ, protože jde o emisi, která se do oběhu oficiálně nedostala.