Andělský groš
Andělský groš je pozdně středověká a raně novověká saská stříbrná mince známá také pod názvem Schreckenberger neboli Engelgroschen. Razila se zejména od konce 15. století do roku 1571 a proslula vysokou kvalitou stříbra i výrazným motivem anděla na líci.
Historie
Andělský groš vyrůstal z mimořádné konjunktury saského hornictví, která odstartovala objev bohatých stříbrných rud na Schreckenbergu u dnešního Annabergu v roce 1491. Krušnohorské revíry tehdy začaly měnit hospodářskou mapu střední Evropy: rychle přibývala nová sídla, do kraje proudili horníci, hutníci i obchodníci a panovník získal silný motiv přetavit těžbu do stabilních mincovních příjmů. Právě v tomto prostředí se zrodila mince, která měla být nejen užitečným platidlem, ale i viditelným symbolem saské moci a pořádku v peněžním oběhu.
Samotná ražba se tradičně spojuje s nově založenou horní oblastí kolem Annabergu (původně „Nové město na Schreckenbergu“). Mincovní právo pro tuto mladou horní komunitu následovalo krátce po založení města a od konce 90. let 15. století se začaly objevovat velké stříbrné groše, jejichž název se odvodil přímo od Schreckenbergu. Vedle pojmenování Schreckenberger se rychle vžil i lidový český překlad „andělský groš“ – podle motivu anděla, který drží štít saských panovníků. V dobové praxi tak jedna mince nesla více jmen: podle místa původu, podle ikonografie i podle toho, jak ji lidé běžně nazývali na trzích.
Rozšíření andělských grošů podpořila kombinace dvou faktorů: dostatek kovu a důvěra v kvalitu. Na přelomu 15. a 16. století totiž ve střední Evropě stále platilo, že „dobrá“ mince se šíří za hranice téměř sama – kupci ji přijímají ochotněji, hromadí ji jako spolehlivější hodnotu a používají ji při větších platbách. Saské groše se v této době uplatňovaly nejen v rámci saských zemí, ale i v širším prostoru říšských i sousedních trhů, kde se běžně potkávaly různé měny a o výsledku rozhodovala hlavně ryzost a váha. Andělský groš se díky tomu stal jednou z nejznámějších grošových ražeb své doby a vytvořil důležitý most mezi pozdně středověkou „grošovou ekonomikou“ a pozdější érou velkých stříbrných mincí.
Ražba probíhala v několika mincovnách, přičemž v pramenech a sběratelské praxi se často zmiňuje Annaberg a další saská mincovní centra (například Freiberg, Leipzig či Dresden), podle období a aktuální mincovní politiky. Dlouhý časový záběr – od konce 15. století až do roku 1571 – přirozeně znamenal, že se mince vyvíjela: měnily se detaily opisu, heraldiky i portrétní a symbolické prvky, které odrážely střídání vládnoucích linií a konkrétní mincovní řády. Přesto si andělský groš udržoval rozpoznatelný „rukopis“: dominantní postavu anděla jako štítonoše a důraz na saské zemské znaky, které dávaly jasně najevo, kdo stojí za zárukou mince.
Do pozdější paměti se andělský groš promítl i nepřímo. V období měnových otřesů 17. století se totiž v německých zemích objevovaly napodobeniny, které se snažily využít dobré pověsti starších kvalitních ražeb, i když jejich skutečný obsah stříbra býval nižší. Právě kontrast mezi „dobrým“ historickým schreckenbergerem a pozdějšími podhodnocenými ražbami pomohl tomu, že se název mince v německém prostředí stal někdy i obrazným označením pro peníze různé jakosti. Pro numismatiku je však podstatné především to, že původní andělský groš patří k typickým a sběratelsky atraktivním mincím saské grošové éry, úzce spjatým s krušnohorským stříbrem a rozvojem horních měst.
Vzhled, ražba a sběratelské rozlišování
Nejnápadnějším prvkem andělského groše je líc s andělem, který jako štítonoš drží saský štít – obvykle s kurfiřtským štítkem a zkříženými meči, tedy heraldickými motivy spojovanými se saským kurfiřtským úřadem. Tento motiv plnil dvojí roli: byl snadno rozpoznatelný i v rychlém oběhu a současně nesl silné „poselství legitimity“ – mince není anonymní kovový kotouček, ale výtvor konkrétní moci a řádu. Rub bývá vyhrazen zemskému znaku (často čtvrcenému) a opisu s tituly panovníka či země; u některých emisí se vyskytuje i letopočet, případně drobné značky mincmistrů, které dnes pomáhají s přesnější atribucí.
Andělské groše se řadí mezi větší stříbrné grošové nominály, které byly praktické pro vyšší platby, ale ještě nepřecházely do kategorie pozdějších velkých „tolarových“ mincí. Parametry se v čase měnily podle mincovních řádů: v literatuře se u ranějších kusů často uvádí hmotnost zhruba kolem 4–5 gramů a vysoká ryzost, která mohla kolísat podle emisí a období. Pro sběratele to znamená, že vedle typu a varianty je důležité sledovat i to, ke kterému časovému úseku ražba patří – stejné označení „Schreckenberger“ totiž zahrnuje delší vývoj a více standardů, které se mohou projevit jak v provedení, tak v kvalitě kovu.
Při určování konkrétní mince se obvykle hodnotí: podoba anděla (styl křídel, držení štítu), tvar a skladba štítu, provedení mečů, členění zemského znaku na rubu, kvalita a čitelnost opisu a případné mincovní značky. Velkou roli hraje také stav dochování – protože na větších plochách se snadno projeví otěr v nejvyšších partiích reliéfu (andělova hlava, štít, meče). Andělský groš bývá oblíbený i díky „vyprávěcí“ hodnotě: na jediné minci je možné číst příběh krušnohorské stříbrné horečky, rychlého růstu horních měst a proměny regionální ekonomiky, která se tehdy opírala o reálný kov v peněžence.