Anšlus Rakouska

Anšlus Rakouska označuje připojení Rakouska k nacistickému Německu v březnu 1938. Armáda vstoupila 12. března a následující den byl vyhlášen zákon o sjednocení. Hlasování 10. dubna proběhlo pod nacistickou kontrolou. Šilink nahradila říšská marka a Rakousko zaniklo jako stát do roku 1945.

Historie

Anšlus Rakouska měl kořeny v rozpadu Rakouska-Uherska po první světové válce. Nová republika Německé Rakousko se hlásila k německému národnímu prostoru a část obyvatel podporovala spojení s Německem. Mírové smlouvy ze Saint-Germain a Versailles však takové sjednocení bez souhlasu Rady Společnosti národů zakázaly. V dalších letech se střetávaly demokratické, sociálnědemokratické, křesťansko-sociální, pangermánské a autoritářské proudy.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933 zesílil tlak německých nacistů na rakouskou politiku. Kancléř Engelbert Dollfuss potlačil parlamentní demokracii, zakázal nacistickou stranu a vytvořil autoritářský stavovský režim, který se opíral o vlastní rakouskou identitu a podporu fašistické Itálie. Při neúspěšném nacistickém puči 25. července 1934 byl Dollfuss zavražděn, vláda však převrat odrazila.

Jeho nástupce Kurt Schuschnigg pokračoval v autoritářské správě a snažil se udržet nezávislost. Mezinárodní postavení Rakouska se zhoršilo, když se Benito Mussolini přiblížil Hitlerovi a přestal vystupovat jako jeho ochránce. Německo podporovalo rakouské nacisty, využívalo hospodářský tlak a požadovalo jejich zapojení do vlády. Dne 12. února 1938 si Hitler pozval Schuschnigga do Berchtesgadenu a vynutil si další ústupky, mimo jiné jmenování Arthura Seyss-Inquarta ministrem s kontrolou nad policií.

Schuschnigg 9. března vyhlásil na 13. března plebiscit o nezávislosti. Německé vedení odpovědělo ultimátem a hrozbou vojenského zásahu. Kancléř 11. března večer odstoupil a prezident Wilhelm Miklas po nátlaku po půlnoci jmenoval Seyss-Inquarta do čela vlády. Německá armáda překročila hranici ráno 12. března. Následující den byl v Linci přijat zákon, který začlenil Rakousko do Německé říše.

Vstup vojska provázely masové projevy podpory, ale také okamžité násilí. Rakouští nacisté zatýkali politické odpůrce a ponižovali židovské obyvatele na veřejnosti. Začala arizace majetku, vyhazování ze zaměstnání, nucená emigrace a později deportace. Dubnové hlasování se konalo bez svobody tisku, opozice a tajné politické soutěže, po rozsáhlé propagandě a represích. Vysoký oficiální výsledek proto nevypovídá o svobodné vůli celé společnosti.

Rakousko ztratilo své jméno – nejprve se mu říkalo Ostmark, od roku 1942 Alpen- und Donau-Reichsgaue. Jeho obyvatelé sloužili ve Wehrmachtu, podíleli se na nacistickém aparátu a zároveň někteří vstoupili do odboje nebo byli režimem pronásledováni. Moskevská deklarace spojenců z 1. listopadu 1943 prohlásila anšlus za neplatný a označila Rakousko za první oběť Hitlerovy agrese, současně však připomněla jeho odpovědnost za účast ve válce. Po roce 1945 se výklad anšlusu stal klíčovou součástí rakouské paměti a sporů o spoluodpovědnost.

Zahraniční mocnosti proti německému postupu vojensky nezasáhly. Pasivita posílila přesvědčení nacistického vedení, že další revize evropského uspořádání projdou bez společného odporu. O několik měsíců později následovala krize kolem Československa a Mnichovská dohoda.

Anšlus měl také výrazný hospodářský rozměr. Pod nacistickou kontrolu se dostalo zlato a devizy v hodnotě přes 2,7 miliardy šilinků, které Německo s nedostatkem deviz využilo pro sebe. Získalo také rakouské průmyslové podniky a pracovní sílu.

Právní a měnové důsledky

Zákon z 13. března 1938 odstranil rakouskou státní svrchovanost a přenesl německé právní a politické instituce do země. Nacistické organizace převzaly správu, veřejné spolky i profesní komory. Politické strany už před anšlusem nefungovaly svobodně a po připojení zmizel i zbytek samostatných rakouských struktur.

Rakouský šilink nahradila říšská marka v poměru 1,50 šilinku za 1 marku. Bankovky a mince se stahovaly z oběhu a účetnictví, mzdy i ceny se převáděly na německou měnu. Výměna platidel nebyla jen technickým krokem: doprovázelo ji začlenění bank, devizová kontrola a konfiskace majetku odpůrců a židovského obyvatelstva.

Šilink se vrátil 30. listopadu 1945, kdy jej znovu zavedly spojenecké vojenské úřady. Říšské marky se měnily v poměru 1 : 1, nejvýše však 150 šilinků na osobu.