Biskupství

Biskupství byla církevní území spravovaná biskupem, která ve středověku a raném novověku často disponovala rozsáhlou světskou mocí a vlastním panstvím. Biskupové jako církevní hodnostáři nejen vykonávali duchovní správu, ale také vládli jako světští páni nad městy, vesnicemi a rozsáhlými pozemky, včetně práva razit vlastní mince.

Historie

Biskupství vznikala již v raně křesťanské době jako správní jednotky církve, obvykle se sídlem v důležitých městech. Od konstantinovského obratu ve čtvrtém století získávali biskupové postupně nejen duchovní autoritu, ale také světskou moc a majetek. V karolinské době se biskupové stali důležitými oporami panovnické moci a za věrnost získávali od císařů rozsáhlá privilegia včetně imunitních práv. Biskupství se tak transformovala v mocná knížectví, kde biskup vystupoval současně jako duchovní pastýř i světský vládce. Největší moc získala říšská biskupství ve Svaté říši římské, kde mohučský, kolínský a trevírský arcibiskup patřili mezi kurfiřty volící císaře.

Biskupská panství zahrnovala města, hrady, vesnice, lesy, vinice a často i doly na drahé kovy. Biskupové vykonávali soudní pravomoc, vybírali daně a cla, organizovali vojenskou obranu svých území. Významná biskupství jako Salzburk, Würzburg nebo Bamberg kontrolovala strategické obchodní cesty a bohatla z tranzitního obchodu. Církevní území požívala zvláštní ochrany a biskupové využívali své diplomatické imunity k zprostředkování mezi znepřátelenými stranami. Rezidenční města biskupů se stávala centry vzdělanosti, umění a architektury - biskupské paláce a katedrály patřily k nejnádhernějším stavbám své doby.

Reformace v šestnáctém století výrazně oslabila moc mnoha biskupství, zejména v severním Německu a Skandinávii, kde byla biskupství sekularizována. Katolická biskupství však zachovala svou světskou moc a během protireformace dokonce posílila své postavení. Definitivní konec světské moci biskupství přinesla až sekularizace na počátku devatenáctého století, kdy byla církevní panství zrušena a biskupové se stali pouze duchovními hodnostáři bez světské jurisdikce.

Biskupské mincovnictví

Právo razit mince získávala biskupství od panovníků jako výraz suverenity již od devátého století. První biskupské mince razily Mety, Trevír a Kolín nad Rýnem. Biskupské mince zpočátku napodobovaly císařské vzory, ale postupně si vytvořily charakteristickou ikonografii s křížem, biskupskou berlou, mitrou a obrazy svatých patronů. Ve vrcholném středověku měla mincovní práva téměř všechna říšská biskupství a jejich mince tvořily významnou část oběživa. Mohučské, kolínské a trevírské zlatníky patřily mezi nejkvalitnější mince říše.

Salzburské arcibiskupství těžilo z vlastních dolů na stříbro a zlato v Alpách a razilo vysoce kvalitní tolary a dukáty. Würzburské a bamberské biskupství kontrolovalo mincovny na důležitých obchodních cestách. Biskupské mincovny často patřily k technologicky nejpokročilejším - církev měla prostředky investovat do moderních razicích strojů a zaměstnávala nejlepší rytce. Biskupové razili nejen oběžné mince, ale také reprezentativní tolary s vyobrazením katedrál a pamětní ražby k církevním jubileím. Biskupské mince byly považovány za stabilní a důvěryhodné měnové prostředky. Poslední pravidelné biskupské ražby skončily se sekularizací v roce 1803.

Zajímavosti

• Mohučský arcibiskup jako říšský arcikancléř měl právo korunovat německé císaře
• Salzburské arcibiskupství bylo největším církevním státem ve střední Evropě s rozlohou přes 14 tisíc kilometrů čtverečních
• Würzburský biskup vlastnil jednu z největších sbírek antických mincí ve středověké Evropě
• Při sekularizaci v roce 1803 bylo zrušeno 45 německých biskupství s mincovním právem
• Poslední biskupská mince byla vyražena olomouckým biskupem v roce 1820