Bitva u Issu

Bitva u Issu se odehrála roku 333 př. n. l. v Anatolii mezi Alexandrem Velikým a perským králem Dareiem III. Úzká rovina omezila perskou převahu a útok prorazil sestavu. Dareios uprchl, jeho rodina a tábor padly do zajetí. Vítězství upevnilo Alexandrovu vládu v Malé Asii a otevřelo cestu k Egyptu.

Historie

Alexandr III. Makedonský přešel roku 334 př. n. l. do Malé Asie s vojskem vytvořeným jeho otcem Filipem II. Vítězství u řeky Gráníkos mu umožnilo ovládnout řadu měst na západním pobřeží a postupovat do vnitrozemí. Perský král Dareios III. nejprve svěřil odpor satrapům a řeckému žoldnéřskému veliteli Memnónovi z Rhodu, po jejich neúspěchu však shromáždil hlavní královskou armádu.

Na podzim roku 333 Alexandr postupoval přes Kilikii k syrským branám. Dareios obešel jeho síly severnější cestou a dostal se k Issu do makedonského týlu, kde zajal nemocné a raněné. Alexandr se proto obrátil zpět. Obě armády se setkaly u řeky Pinaros mezi horami a Středozemním mořem. Přesná poloha toku ani datum dne nejsou zcela jisté, rok a širší oblast však prameny potvrzují.

Terén poskytoval málo prostoru pro rozvinutí rozsáhlé perské armády. Dareios postavil do středu řecké žoldnéře, proti nim makedonskou falangu, a jízdu soustředil u pobřeží. Alexandr velel pravému křídlu s hetajry, zatímco Parmenión držel levé křídlo proti silné perské jízdě. Antické údaje o statisících Peršanů jsou nadsazené; skutečný rozdíl počtů nelze přesně vyčíslit.

Alexandr zaútočil z pravého křídla přes řeku proti perské levici a snažil se přiblížit místu, kde stál Dareios na voze. Ve středu sváděla falanga těžký boj s řeckými žoldnéři a její linie se při přechodu nerovného břehu místy rozevřela. Na pobřeží perská jízda tlačila Parmeniónovy jednotky. Makedonský úspěch proto nebyl okamžitý ani bezrizikový.

Když se Alexandrovo křídlo stočilo k perskému středu, Dareios opustil vůz a uprchl. Jeho odchod narušil velení a perská armáda se dala na ústup. Makedonci zajali královský tábor, matku Sisygambis, manželku Stateiru, děti a další členy rodiny. Alexandr s nimi podle pramenů zacházel s úctou, což posilovalo jeho obraz legitimního krále, ale zprávy vznikaly v tradici oslavující vítěze.

Dareios se stáhl do vnitrozemí a nabízel mír, výkupné i území. Alexandr nabídky odmítl a požadoval uznání své vlády nad Asií. Nepokračoval však bezprostředně za králem na východ. Ovládl fénické pobřeží, po dlouhém obléhání dobyl Týros, obsadil Gazu a vstoupil do Egypta. Tím zbavil perské loďstvo přístavů a zajistil své zásobovací linie.

Rozhodující střet s Dareiem přišel až roku 331 u Gaugamél. Issos přesto změnil politickou situaci: perský král byl osobně poražen, jeho rodina se stala rukojmím a řada místních vládců začala přehodnocovat loajalitu. Alexandr získal bohatou kořist, která pomáhala financovat další tažení, a jeho vítězství se stalo předmětem dvorské i pozdější římské obrazové tradice.

Bitva je známa hlavně z pozdějších řeckých a římských autorů. Arriános, Diodóros, Plútarchos a Curtius Rufus využívali starší, dnes ztracené prameny a liší se v detailech. Moderní rekonstrukce proto pracuje s terénem, možnostmi zbraní a srovnáním zpráv. Jednoduchý obraz statečného Alexandra proti zbabělému Dareiovi je produktem vítězné tradice, ne úplným vysvětlením perské porážky. Důležitá byla soudržnost velení.

Terén, Alexandrův útok a obraz bitvy

Řeka Pinaros tvořila překážku, jejíž břeh mohl být na některých místech strmý a upravený k obraně. Falanga potřebovala souvislý prostor pro sarissy, zatímco jízda hledala průchod na křídlech. Úzká rovina znemožnila Dareiovi plně využít šířku sestavy, neudělala však vítězství automatickým. Makedonský střed utrpěl značné ztráty a levé křídlo muselo odolat tlaku až do zhroucení perského velení.

Slavná Alexandrovská mozaika z Pompejí pravděpodobně vychází ze starší helénistické malby a bývá spojována s Issem. Ukazuje Alexandra v útoku a Dareia na voze, nejde však o reportáž vytvořenou na bojišti. Kompozice zachycuje dramatický střet pohledů a morální protiklad vítěze a poraženého. Výstroj a ikonografie se musí hodnotit jako umělecká tradice.

Mince Alexandra Velikého s hlavou Hérakla a sedícím Diem financovaly armádu a šířily královskou autoritu. Část ražeb vznikla před Issem, velké množství během pozdějšího dobývání a další posmrtně. Bez značky mincovny, stylu a katalogového zařazení nelze běžnou tetradrachmu označit za minci z bitvy u Issu.

Pozdější medaile a pamětní předměty často opakují motiv Dareiova vozu nebo mozaiky. Pro určení je třeba odlišit antickou minci, archeologický artefakt a novodobou historizující ražbu. Samotný obraz Alexandra neprokazuje vazbu na rok 333 př. n. l.; rozhoduje opis, materiál, technologie a doložený původ. Stejnou scénu mohly bez historické souvislosti využít školní, reklamní i sběratelské emise.