Bratislavská mincovna

Bratislavská mincovna byla uherská mincovna v dnešní Bratislavě (historicky Prešpurk/Pressburg), která razila mince od drobných stříbrných nominálů až po zlaté dukáty a tolary. Její tradice navazuje na mimořádně rané keltské ražby a v novověku je dobře doložitelná podle panovníků, ročníků i mincmistrů.

Historie

Bratislava patří ve středoevropském kontextu k výjimečným lokalitám, protože ražba mincí se zde objevuje už ve starověku. V prostoru dnešního města fungovalo keltské pracoviště, které se klade do doby po roce 70 př. n. l. Z něj vycházely především velké stříbrné mince typu Biatec (často nazývané „biatky“) a vedle nich i některé zlaté ražby. S ústupem keltského osídlení se mincovní činnost v této podobě vytratila a její konec se obvykle spojuje s proměnami kolem poloviny 1. století př. n. l.

Pro raný středověk je obraz složitější. V numismatice se tradičně připomíná vzácný denár z denárového období, na němž se objevuje čitelné městské označení PRESLAVA CIV. Nález je známý mimo území dnešního Slovenska (z ostrova Gotland) a právě proto se vedou diskuse, jak přesně jej přiřadit a zda do hry nevstupují i jiné interpretační možnosti. Vedle toho se hypoteticky uvažuje o tom, že do bratislavského okruhu by mohly patřit i některé denáry uherského krále Šalomouna. Taková přiřazení je však potřeba brát opatrně a vždy je opírat o odborné určení konkrétního exempláře.

Další zajímavou, i když méně „klasickou“ kapitolou je předpoklad, že na počátku 14. století mohly v Bratislavě vznikat také napodobeniny vídeňských feniků (drobného oběživa), což zapadá do situace, kdy se městské prostředí snažilo zajistit dostatek mincí pro každodenní trh. Jistější rámec dostává mincovna až v 15. století, kdy město získalo oficiálně potvrzené mincovní oprávnění od Zikmunda Lucemburského (1430). Právě odtud se pak dá sledovat dlouhá řada panovníků a nominálů, které se v Prešpurku objevovaly.

V pozdním středověku převažovaly drobné stříbrné ražby. Vedle čtvrdenárů (kvartingů) se v bratislavské produkci objevovaly denáry, jejich zlomky v podobě obolů (půldenárů) a také dukáty. Ve 15. a na počátku 16. století se v Prešpurku razilo pod více vládci: Albrecht II. Habsburský je spojován s ražbou vídeňského feniku a obolu, Vladislav I. Jagellonský s denáry a oboly, Jan Hunyady s oboly a Ladislav Pohrobek s denáry a dukáty. Později následoval Vladislav II. Jagellonský (denáry) a Ludvík Jagellonský (oboly a denáry), po němž v bratislavské mincovně razil Ferdinand I. alespoň denárové nominály.

V 17. století je bratislavská produkce dobře uchopitelná díky konkrétním ročníkům a mincmistrům. Za Ferdinanda II. se uvádí například dvoutolar a půltolar z roku 1623, stejně jako groše z let 1623–1624 (a také z roku 1630) a denáry z let 1623–1624; část těchto ražeb je spojována s mincmistrem B. Zwirnerem. Za Leopolda I. se pak objevují i prestižní dukátové hodnoty – včetně 5dukátu, dukátu a třetinového dukátu (1675) – a vedle nich i krejcarové nominály (například 15, 6 a 3 krejcary v 70. letech 17. století), které se pojí s mincmistrem G. Cettou. Krátké období 1684–1685 je v Prešpurku spojováno s mincmistrem G. Lippaicem a převahou 6krejcarové ražby.

Na přelomu 17. a 18. století vystupuje jako výrazná postava mincmistr K. Z. Hunger, u něhož se uvádějí dukáty (1696 a 1699), tolar (1697), 15krejcary (1695–1696), 3krejcary (1695–1699), krejcary (včetně ročníků na konci 90. let) a také drobné duáriové ražby. Za Josefa I. se v Bratislavě uvádí mimo jiné 10dukát (1708) a pokračující dukátové i tolarové ražby (1705–1708) doplněné 3krejcary (1705–1709). Následující mincmistr P. Wörödi je spojován s dukáty (1709–1711), čtvrťdukáty a tolary (1710–1711) a 3krejcary (1709–1711).

Za Karla VI. se bratislavská mincovna naposledy výrazněji připomíná souborem ročníků a nominálů: uvádí se 10dukát (1715), dukáty z více let druhého desetiletí 18. století, zlomkové dukáty (například 1/4 a 1/6 dukátu), tolary v několika ročnících a také dlouhá řada 3krejcarů až do počátku 20. let 18. století. Krátce po roce 1722 pak mincovna výrobu ukončila, čímž se uzavřela její novověká kapitola v rámci uhersko-habsburského mincovnictví.

Nominály, mincmistři a určování ražeb

Bratislavská mincovna je sběratelsky vděčná, protože se u ní dají stavět sbírky „podle logiky“, která je dobře kontrolovatelná: podle panovníka, nominálu, ročníku a v novověku i podle mincmistrů. Právě mincmistrovská jména (například B. Zwirner, G. Cetta, G. Lippaic, K. Z. Hunger nebo P. Wörödi) jsou praktickou oporou při odlišování podobných typů, které se v monarchii mohly razit i v dalších mincovnách. U drobných nominálů (denáry, oboly, kvartingy) bývá problémem čitelnost opisů a excentricita úderu, u vyšších hodnot (dukáty, tolary) se naopak více řeší stav ploch, kontaktové stopy a případné zásahy do povrchu.

U nejstarších „bratislavských“ atribucí je potřeba zvýšená opatrnost. Vzácné kusy s městským označením nebo sporným přiřazením se hodnotí nejen podle stavu, ale i podle kvality odborného popisu a provenience. V takových případech je lepší mít méně kusů, ale správně určených, než budovat řadu na nejistých předpokladech. U novověkých ročníkových mincí naopak dává smysl systematický sběr – Bratislava nabízí dostatek materiálu, aby šla vystavět ucelená „mincovní kronika“ od drobného oběživa až po reprezentativní zlaté ražby.