Egyptské náboženství
Egyptské náboženství byl polyteistický systém víry a obřadů starověkého Egypta, který sahal od pravěku do pozdní antiky; za jeho konec se tradičně považuje uzavření chrámů na ostrově Fílé roku 537. Egyptští bohové jako Serapis, Eset či Nil se objevují na ptolemaiovských a římských mincích z Alexandrie.
| Typ | polyteistické náboženství starověkého Egypta |
|---|---|
| Konec | 537 – uzavření chrámů na Fílé z příkazu Justiniána I. |
| Státní bůh Nové říše | Amon, chrám v Karnaku v Thébách |
| Poslední hieroglyfický nápis | 24. 8. 394, chrám na Fílé |
| Božstvo ptolemaiovské doby | Serapis, spojení Usira a Apida s rysy řeckých bohů |
| Bohové na mincích | Serapis a Eset na tetradrachmě Ptolemaia IV.; Serapis, Eset, Harpokratés, Hermanubis a Nil na alexandrijských mincích římské doby |
Historie
Egyptské náboženství má kořeny v předdynastickém období, kdy jednotlivé nilské komunity uctívaly místní božstva, často v podobě zvířat nebo přírodních sil. Sjednocení Horního a Dolního Egypta kolem roku 3100 před naším letopočtem vedlo k postupnému propojování místních kultů. Významná města si přitom uchovala své hlavní bohy – Ptah byl uctíván v Memfidě, Amon v Thébách a Re v Héliopoli.
V období Staré říše (2686–2181 před naším letopočtem) se Héliopolis s kultem slunečního boha Re stala nejdůležitějším náboženským centrem země. Faraon byl pokládán za božskou bytost, prostředníka mezi lidmi a bohy, který obřady a oběťmi udržoval světový řád maat. Zhruba od 5. dynastie získal velký význam Usir, bůh smrti a znovuzrození, s nímž byli spojováni zemřelí králové.
Ve Střední říši (2055–1650 před naším letopočtem) nabyla na významu osobní zbožnost, která se začala volněji projevovat i v psaných textech.
Za Nové říše (1550–1077 před naším letopočtem) se nejvyšším státním bohem stal Amon, spojený se slunečním bohem jako Amon-Re, a jeho chrám v Karnaku v Thébách byl nejvýznamnějším náboženským střediskem Egypta. Faraon Achnaton (1353–1336 před naším letopočtem) nahradil Amona bohem Atonem, omezil uctívání ostatních bohů a přenesl sídlo do Amarny. Jeho nástupci tradiční náboženství obnovili a Atonovy památky rozebrali.
V ptolemaiovském období (305–30 před naším letopočtem) vzniklo prolínáním egyptské a řecké víry božstvo Serapis, které spojovalo Usira a posvátného býka Apida s rysy řeckých bohů a bylo oblíbené hlavně mezi řeckým obyvatelstvem. Ptolemaiovci se nechávali zobrazovat jako faraoni v chrámové výzdobě, jejich mince však nesly řecké opisy a řeckou ikonografii.
Po římském dobytí roku 30 před naším letopočtem chrámy upadaly a náboženská praxe se roztříštila do místních kultů. Ve 3. a 4. století tradiční víru oslabovaly výnosy křesťanských císařů a křesťanská misie. Poslední známý hieroglyfický nápis vznikl 24. srpna 394 v chrámu na ostrově Fílé. Tamní chrámy uzavřel roku 537 vojevůdce Narses z příkazu císaře Justiniána I.
Egyptští bohové na mincích
Za Ptolemaiovců převládala na mincích řecká ikonografie. Egyptskou tradici připomíná hlava Dia Ammona, řeckého Dia ztotožněného s egyptským Amonem, která se stala typickým lícem ptolemaiovských bronzových mincí. Tetradrachma Ptolemaia IV. z Alexandrie nese na líci poprsí Serapida a Esety.
Nejvíce egyptských bohů zobrazují alexandrijské mince římského období. Na tetradrachmě císaře Hadriána z let 131–132 sedí Eset na trůnu a kojí malého Harpokrata, bronzová mince Antonina Pia z let 148–149 ukazuje Eset Pharii u alexandrijského majáku. Serapis se zobrazoval s obilní mírou (kalathos) na hlavě, Hermanubis, spojení Anupa s řeckým Hermem, s poslovskou holí a šakalem. Bůh Nil vystupuje jako vousatý muž s lotosovou čelenkou a rohem hojnosti, na některých mincích leží a pod ním je krokodýl.
