Exkomunikace

Exkomunikace je nejpřísnější církevní trest spočívající ve vyloučení z křesťanského společenství. Postižený ztrácí právo přijímat svátosti a podílet se na životě církve. Latinský výraz excommunicatio doslova znamená vyobcování ze společenství.

Historie

Praxe vylučování provinilců ze společenství věřících sahá k samotným počátkům křesťanství. Již v Novém zákoně apoštol Pavel vyzývá korintskou obec, aby ze svého středu vydala hříšníka satanu k záhubě těla, aby jeho duch mohl být zachráněn. Rané křesťanské obce používaly vyloučení jako krajní prostředek k udržení kázně a čistoty víry. Provinilec byl odříznut od eucharistie i od společných modliteb, což v tehdejším chápání znamenalo vážné ohrožení spásy jeho duše.

Během pozdní antiky a raného středověku se exkomunikace stala mocným nástrojem církevní i politické moci. Papežové začali používat tento trest nejen proti heretikům a zatvrzelým hříšníkům, ale také proti světským panovníkům, kteří se dostali do sporu s římskou stolicí. Exkomunikovaný vladař ztrácl legitimitu své vlády, jeho poddaní byli zproštěni přísahy věrnosti a jeho země mohla být stižena interdiktem, tedy zákazem veškerých církevních úkonů.

Mezi nejslavnější případy patří exkomunikace císaře Jindřicha IV. papežem Řehořem VII. roku 1076 během boje o investituru. Císař byl nucen podstoupit ponižující pouť do Canossy, kde tři dny bosý čekal na papežovo odpuštění. Podobně papež Inocenc III. vyobcoval anglického krále Jana Bezzemka a uvalil na Anglii interdikt, který trval šest let. Český král Jiří z Poděbrad byl exkomunikován papežem Pavlem II. roku 1466 za svou příslušnost k utrakvistické církvi, což vedlo k vyhlášení křížové výpravy proti českým zemím.

Středověká církev rozlišovala mezi menší a větší exkomunikací. Menší exkomunikace zbavovala věřícího práva přijímat svátosti, větší znamenala úplné vyloučení ze společenství včetně zákazu jakéhokoli styku s ostatními křesťany. Kdo vědomě udržoval kontakt s exkomunikovaným, riskoval, že sám upadne do církevního trestu. Zvláštní formou byla exkomunikace latae sententiae, která nastupovala automaticky při spáchání určitých činů, například při fyzickém napadení papeže nebo při herezi.

Reformace 16. století oslabila účinnost exkomunikace jako politického nástroje. Martin Luther byl vyobcován roku 1521, avšak díky ochraně saského kurfiřta mohl nerušeně pokračovat ve své činnosti. Protestantské církve exkomunikaci buď zcela opustily, nebo ji transformovaly do mírnějších forem církevní kázně. Katolická církve nadále používala tento trest, ale jeho politický význam postupně slábl s oddělením světské a duchovní moci v moderních státech.

Církevní právo a současnost

V současném kanonickém právu katolické církve je exkomunikace upravena Kodexem kanonického práva z roku 1983. Rozlišují se dva typy podle způsobu uvalení. Exkomunikace latae sententiae nastává automaticky v okamžiku spáchání určitého činu, například apostaze, hereze, schizmatu nebo znesvěcení eucharistie. Exkomunikace ferendae sententiae vyžaduje formální rozhodnutí církevní autority po provedeném řízení.

Exkomunikovaný katolík nesmí přijímat svátosti ani zastávat církevní úřady, nemůže být kmotrem při křtu ani biřmování a je vyloučen z církevního pohřbu, pokud před smrtí neprojevil známky pokání. Na rozdíl od středověké praxe však není vyloučen z veškerého kontaktu s věřícími. Účelem trestu není zatracení, nýbrž přivedení provinilce k nápravě. Exkomunikace může být sňata zpovědníkem nebo biskupem, v některých případech pouze Apoštolským stolcem.

Pravoslavné církve používají podobnou praxi, byť s odlišnou terminologií a postupy. V protestantských církvích se setkáváme spíše s pojmem církevní kázeň nebo vyloučení ze sboru, přičemž teologické zdůvodnění i praktické důsledky se liší podle konkrétní denominace.

Zajímavosti

• Papež Bonifác VIII. exkomunikoval roku 1302 francouzského krále Filipa IV. Sličného, který na to reagoval zajmutím papeže v Anagni.
• Exkomunikace Martina Luthera z roku 1521 nebyla dodnes zrušena, ačkoli ekumenické rozhovory pokročily.
• Královna Alžběta I. byla exkomunikována roku 1570, což anglickým katolíkům teoreticky umožňovalo vzepřít se její vládě.
• Poslední veřejně známou exkomunikací významné osobnosti bylo vyobcování arcibiskupa Marcela Lefebvra roku 1988 za nepovolené svěcení biskupů.