Fidži

Fidži je ostrovní stát v jižním Pacifiku (Oceánie), tvořený rozsáhlým souostrovím s hlavními ostrovy Viti Levu a Vanua Levu. Hlavním městem je Suva, měnou fidžijský dolar a moderní státnost se váže k vyhlášení nezávislosti v roce 1970.

Historie

Nejstarší dějiny Fidži jsou spojené s oceánskou migrací a se vznikem ostrovních komunit, které si v izolaci i v kontaktu se sousedními oblastmi Melanésie a Polynésie vytvořily vlastní společenské struktury, jazyky a tradice. Dlouho před příchodem Evropanů zde existovala síť místních náčelnictví a vazeb mezi ostrovy; důležitou roli hrála plavba, výměna zboží i prestižních předmětů a také vztah k půdě, který dodnes ovlivňuje fidžijské pojetí identity.

Evropský svět se o Fidži začal zajímat v době zámořských plaveb. K prvním známým kontaktům patří plavba nizozemského mořeplavce Abela Tasmana v 17. století, později se do oblasti dostávali další navigátoři a obchodníci. V 18. a 19. století narůstala přítomnost Evropanů, zejména kvůli obchodu, misionářské činnosti a námořním trasám v jižním Pacifiku. Kontakty však nebyly jen „objevné“: přinášely nové zboží, technologie i nemoci, a zároveň měnily rovnováhu mezi místními mocenskými centry.

V 19. století se Fidži postupně dostávalo do sféry britského vlivu. Místní politika byla ovlivněna soupeřením náčelnictví a snahou vytvořit stabilnější rámec vlády. Významnou osobností této etapy byl Ratu Seru Cakobau, který usiloval o posílení svého postavení v rámci souostroví. V roce 1874 bylo Fidži postoupeno Velké Británii a stalo se kolonií. Následovala proměna hospodářství, v níž se prosadilo pěstování cukrové třtiny a rozvoj plantážního modelu. S tím souviselo i přivádění smluvních dělníků z Indie, které zásadně ovlivnilo demografii a kulturní skladbu obyvatelstva a v dlouhém horizontu přineslo i citlivá politická témata spojená s občanstvím a zastoupením.

Po druhé světové válce sílily v koloniálních územích tlaky na samosprávu a dekolonizaci. Fidži získalo nezávislost 10. října 1970 a zpočátku zůstávalo v rámci Commonwealthu jako konstituční monarchie. Vnitropolitické napětí však v druhé polovině 80. let vyústilo ve vojenské převraty roku 1987 vedené Sitivenim Rabukou, po nichž se Fidži stalo republikou. Následující desetiletí přinesla opakované ústavní a politické změny a hledání rovnováhy mezi demokratickými institucemi, rolí armády a otázkami etnické a občanské rovnosti.

Významným novodobým mezníkem je ústava z roku 2013, která nastavila současný rámec státní správy. Moderní Fidži tak stojí na vrstvené zkušenosti: na předkoloniálních tradicích, na koloniální ekonomice a migraci, i na novodobých zápasech o podobu politického systému. Přesto si země udržuje výraznou kulturní identitu a v rámci Pacifiku patří k nejznámějším a nejvlivnějším státům regionu.

Geografie, obyvatelstvo a platidla

Fidži tvoří souostroví s více než třemi stovkami ostrovů a stovkami menších ostrůvků, přičemž trvale obydlená je jen část z nich. Těžiště osídlení i ekonomiky leží na ostrově Viti Levu, kde se nachází hlavní město Suva a také klíčová dopravní a obchodní infrastruktura. Vedle přírodních krás (laguny, korálové útesy, tropická vegetace) je pro život na ostrovech důležitá i zranitelnost vůči cyklonům a proměnlivému počasí, což ovlivňuje zemědělství, dopravu i cenu základních komodit.

Úředním jazykem je angličtina, běžně se používá i fidžijština a fidžijská hindština; kulturní obraz země je proto přirozeně mnohovrstevnatý. Tradiční společenské vazby jsou na Fidži silné a ve veřejném prostoru se prolínají moderní instituce s místními zvyky, zejména v otázkách vlastnictví půdy a komunitního života.

Z numismatického hlediska je důležitý fidžijský dolar, který je domácím platidlem. Emisi mincí a bankovek zajišťuje Rezervní banka Fidži (Reserve Bank of Fiji). Bankovky i mince jsou známé motivy místní přírody (flóra a fauna) a u sběratelských sad se často objevují tematické emise navázané na národní symboly a výročí. V historickém vývoji měny je podstatný přechod od staršího systému k decimalizovanému fidžijskému dolaru v druhé polovině 20. století; právě tyto změny se promítají do typologie oběživa, nominálů i do podoby ochranných a grafických prvků.