Havíř

Havíř je historické označení pro horníka, který v podzemí dobýval rudu drahých kovů – ve středoevropském prostředí především stříbrnou. Bez jeho práce by nevznikla jediná mince: cesta ke stříbrnému groši začínala v šachtě, ne v mincovně. Slovo pochází z německého Hauer, tedy sekáč.

Historie

Postavení havíře bylo ve středověku výjimečné. Horník nebyl poddaný v obvyklém smyslu – horní právo mu dávalo osobní svobodu, právo stěhovat se za prací a vlastní soudnictví. Důvod byl praktický: stříbro znamenalo pro panovníka příjem a bez zkušených lidí se z hory nedostalo. Kdo uměl razit šachtu a číst žílu, byl vzácnější než půda.

V českých zemích je havířství spojeno především s Kutnou Horou, kde se od 13. století těžilo stříbro, ze kterého se razil pražský groš. Kutnohorské doly patřily k nejvýnosnějším v Evropě a město díky nim vyrostlo v druhé nejdůležitější v království. Podobný příběh má Jáchymov, kde o dvě století později vzniklo z místního stříbra tolarové mincovnictví.

Práce sama byla krátká a tvrdá. Havíř sestupoval po žebřících desítky metrů pod zem, pracoval při svíčce, dýchal prach a vodu ze zatopených chodeb odčerpával ručně. Průměrný věk dožití byl výrazně nižší než u ostatního obyvatelstva a nemoci plic patřily k profesi. Kutná Hora i Jáchymov proto měly vlastní špitály a bratrské pokladny – rané formy nemocenského pojištění.

Havířům se dostalo i vlastní kultury. Měli své kroje, cechovní zvyky, patronku svatou Barboru a písně; kutnohorský chrám svaté Barbory je stavba, kterou si horníci z velké části sami financovali. Hornické pozdravení „Zdař Bůh" se používá dodnes a přešlo i do jiných řemesel.

Havíř na mincích a medailích

Pro numismatiku je havíř vděčný motiv, protože se objevuje na ražbách odvozených přímo od dolování. Nejznámější jsou hornické tolary a medaile z Jáchymova, Kremnice a saských měst, na nichž jsou horníci vyobrazeni při práci – s kahanem, kladívkem a mlátkem, někdy v celé scéně důlního provozu.

Zvláštní skupinou jsou takzvané hornické (báňské) mince, ražené ze stříbra z konkrétního dolu a označené tak, aby bylo poznat, odkud kov pochází. Sloužily k reprezentaci i k odměňování a dnes patří k vyhledávaným kusům – spojují v sobě mincovní i hospodářské dějiny.

Symbol zkřížených kladívek, mlátku a želízka, se z hornictví rozšířil do heraldiky měst a nakonec i do mincovních značek. Kdo ho na minci nebo na znaku uvidí, může počítat s tím, že místo mělo co do činění s dolováním – a často i s tím, že tam stála mincovna.