Hlubotisk

Hlubotisk je tisková technika, při níž se barva zachytí v prohlubních pod povrchem tiskové formy a vysokým tlakem se přenese na papír či jiný podklad. U bankovek vytváří jemné čáry a hmatatelně vystouplou vrstvu barvy, proto se používá pro portréty, nominály, ornamenty a další ochranné prvky.

Historie

Nejstarší hlubotiskové postupy navázaly v 15. století na práci zlatníků s rytým kovem. Rytci vyřezávali obraz rydlem do měděné desky, nanesli barvu, povrch otřeli a vlhký papír vtlačili pod tlakem do linií. Tím vznikl otisk s mimořádně přesnou kresbou a lehkým reliéfem.

Mědiryt umožňoval portréty, mapy, ilustrace a reprodukce uměleckých děl. Tvar čáry závisel na ruce rytce a úhlu rydla. Technika byla pracná a deska se opotřebovávala, ale její náročnost se později stala výhodou při ochraně cenin před jednoduchým kopírováním.

Lept používá kyselinu. Umělec zakryje desku ochranným povlakem, kresbou jej odkryje a lázeň vyleptá čáry do kovu. Akvatinta, suchá jehla a mezzotinta rozšiřovaly škálu tónů. Všechny patří k uměleckému hlubotisku, avšak bankovní výroba si vyvinula vlastní kombinaci rytiny, mechanického přenosu a průmyslových desek.

První evropské bankovky byly často tištěny knihtiskem a doplňovány ručními podpisy. S růstem oběhu a padělání se prosazovaly složitější ryté viněty, jemné linky a strojové ornamenty. Specializovaný rytec převáděl portrét či alegorii do soustavy čar, která současně vytvářela obraz a bezpečnostní strukturu.

V 19. století umožnily siderografie a další přenosové metody vytvořit z původní rytiny více pracovních desek. Ocel byla odolnější než měď a vyhovovala velkým nákladům. Mechanické gilošovací stroje přidávaly přesné opakované křivky, které bylo obtížné napodobit ručním překreslením.

Při bankovkovém hlubotisku se barva vtlačí do vyrytých či vyleptaných prohlubní. Povrch desky se očistí a papír nebo polymerový podklad prochází lisem pod vysokým tlakem. Podklad se částečně deformuje a silnější vrstva barvy vytváří reliéf, který je vidět v šikmém světle a lze jej nahmatat.

Bank of England popisuje ruční rytí hlavních obrazových prvků ve zvětšeném měřítku a následnou přípravu tiskových desek. Počítačové nástroje dnes pomáhají s návrhem a výrobou, odborné rytí však zůstává důležité pro jemnost čar a kontrolu charakteru portrétu.

Moderní bankovka nevzniká jedinou technikou. Evropská centrální banka uvádí ofsetový i hlubotiskový tisk, sítotisk pro barevně proměnlivé prvky a ražbu fólie za tepla. Sériové číslo může používat další proces. Jednotlivé vrstvy se registrují s velkou přesností a procházejí kontrolou.

Hlubotisk má vedle výtvarné funkce také hmatovou. Vystouplé nominály a nápisy pomáhají veřejnosti ověřit pravost a některé reliéfní značky usnadňují rozlišení hodnot lidem se zrakovým omezením. Opotřebená bankovka může mít reliéf slabší, proto se pravost nesmí posuzovat podle jediného doteku.

Technika se používá také pro poštovní známky, pasy, akcie, šeky a uměleckou grafiku. Průmyslový rotační hlubotisk časopisů pracuje s jamkami v tiskovém válci a kapalnou barvou, jeho účel i konstrukce se liší od ocelotisku cenin. České slovo hlubotisk proto potřebuje kontext.

Digitální tisk dokáže vizuálně napodobit rytou kresbu, obvykle však nevytvoří stejnou výšku vrstvy, deformaci podkladu ani ostré přechody čar. Výrobci cenin kombinují hmatový tisk s papírovými, optickými a strojově čitelnými prvky, protože žádná jednotlivá ochrana nestačí proti všem způsobům padělání.

Reliéf barvy, tisková deska a kontrola bankovky

Na pravé bankovce lze hlubotisk často poznat pohledem proti šikmému světlu a jemným přejetím prstu. Silnější vrstva barvy bývá na portrétu, názvu emitenta, velkém nominálu a hmatových značkách. Umístění se liší podle série a musí se ověřit v oficiálním popisu dané bankovky.

Reliéf vzniká současně barvou a tlakem, který vtlačuje podklad do prohlubní desky. Na rubu papíru mohou být pod určitým úhlem patrné změny povrchu, ale jejich síla závisí na materiálu, stáří a oběhu. Přehnutí, praní a dlouhé používání tisk zplošťují.

Lupa odhalí čisté okraje linií, proměnlivou tloušťku a velmi jemný detail. Barevná kopírka může obraz zachytit, nevytvoří však původní strukturu vrstvy. Domácí dodatečné ražení papíru zase nemusí přesně souhlasit s tištěným motivem a může narušit vlákna.

Tisková vada se hodnotí ve vztahu k výrobnímu procesu. Chybějící barva, posun vrstvy nebo zachycený cizí předmět mohou být skutečnou vadou, ale častější je poškození po oběhu. Bez znalosti pořadí tisku a bez srovnávacích kusů nelze z neobvyklého povrchu automaticky vytvořit vzácnou variantu.

Hlubotisk není synonymem všech vystouplých prvků. Fólie, slepotisk a jiné ražby mohou mít vlastní reliéf. Správný katalog odděluje techniku tisku od materiálu, motivu a ochranné funkce a uvádí, zda jde o ruční umělecký otisk, bankovkový ocelotisk nebo průmyslový rotační hlubotisk. Rozdíl je podstatný také při popisu tiskové desky.