Knihtisk

Knihtisk je způsob rozmnožování textu, při němž se tisková forma sestavuje z použitelných liter a znaků. V Evropě jej v polovině 15. století technicky propojil Johannes Gutenberg s odléváním kovových liter, tiskařskou barvou a lisem. Umožnil vyrábět stejné exempláře rychleji než ruční opis.

Historie

Tisk nevznikl v Evropě z ničeho. V Číně se texty a obrazy po staletí tiskly z dřevěných desek a pohyblivé litery jsou doloženy od 11. století. V Koreji se před Gutenbergem používal kovový pohyblivý typ. Technologie se vyvíjely v odlišných jazykových a hospodářských podmínkách.

Evropské dílny před polovinou 15. století znaly dřevořezové obrazy, hrací karty, razidla, lisy i práci se slitinami. Rozhodující novinkou nebyla jediná součást, ale výrobní systém, který spojil přesné opakované odlévání písmen, sazbu, olejovou barvu a rovnoměrný tlak lisu.

Johannes Gutenberg působil ve Štrasburku a Mohuči. Soudní a finanční záznamy naznačují tajné technické podnikání, ale přesný okamžik každého vynálezu není doložen. Jeho práce vyžadovala značný kapitál na kov, papír, pergamen, lisy, pracovní sílu a dlouhou přípravu sazby.

Písmeno se nejprve vyrylo do ocelového razníku, otisklo do měkčí matrice a odlilo ve formě ze slitiny olova, cínu a antimonu. Jednotná výška liter umožnila, aby všechny přijaly stejný tlak. Sazeč skládal znaky zrcadlově do řádků a stránky.

Forma se natřela hustou barvou vhodnou pro kov, přikryl ji navlhčený papír nebo pergamen a lis přenesl obraz. Po vytištění nákladu bylo možné litery rozebrat a znovu použít. Textové chyby se mohly opravit během tisku, takže exempláře téhož vydání nejsou vždy naprosto totožné.

Gutenbergova dvaačtyřicetiřádková bible vznikla v Mohuči přibližně v letech 1454–1455. Napodobovala vzhled kvalitního rukopisu, měla dva sloupce a prostor pro ručně doplněné iniciály. Vytiskla se na papíře i pergamenu a jednotlivé exempláře se liší výzdobou.

Gutenberg spolupracoval s finančníkem Johannem Fustem a zručným tiskařem Peterem Schöfferem. Spor o půjčky vedl k soudnímu řízení a vlastnictví části zařízení. Příběh proto není osamělým vynálezcem v jedné dílně, ale také dějinami úvěru, řemesla a podnikání.

Po dobytí Mohuče roku 1462 se tiskaři rozptýlili do dalších měst. Během několika desetiletí vznikly dílny v Itálii, Francii, Nizozemí, německých zemích, Anglii a střední Evropě. Tisky vydané do konce roku 1500 se označují jako prvotisky neboli inkunábule.

V českých zemích se nejstarší tisk rozvíjel v 70. letech 15. století. Kronika trojánská bývala dlouho považována za tisk roku 1468, její datování je však pozdější a předmětem odborné diskuse. Za bezpečně datovaný český tisk se pokládá Nový zákon se signetem z roku 1475.

Tisk zlevnil výrobu jednotlivého exempláře při dostatečném nákladu, ale knihy nezpřístupnil okamžitě všem. Papír, sazba a distribuce byly drahé a gramotnost nerovnoměrná. Rukopisy se dál opisovaly a tisk je doplňoval v právu, správě, škole i soukromé četbě.

Stabilnější text usnadnil šíření náboženských, vědeckých a politických děl, zároveň však umožnil rychle šířit chyby a propagandu. Panovníci, města a církev proto zaváděli privilegia, cenzuru a povinné údaje o tiskaři. Tisková kultura vytvořila nové profese korektorů, nakladatelů a knihkupců.

Pro numismatiku je knihtisk důležitý katalogy, mincovními řády a vyobrazeními. Raný dřevořez mince není mechanickým otiskem skutečného kusu a může zjednodušovat opis i portrét. Bibliografické určení vydání je proto stejně důležité jako numismatické čtení obrazu.

Určení prvotisku, sazby a pozdějšího faksimile

Prvotisk se neurčuje pouze stářím papíru. Sleduje se typ písma, počet řádků, signatury složek, vodoznak, iniciály, kolofon a známé varianty sazby. Bibliografické katalogy porovnávají přesné rozmístění textu, protože stejný titul mohl mít několik vydání.

Ručně malované iniciály a rubrikace jsou u raných tisků běžné. Neznamenají, že jde o rukopis. Tiskař nechal prázdné místo a výzdobu doplnil specialista až po tisku, takže exempláře jednoho vydání mohou mít rozdílné barvy, erby a kvalitu.

Samostatný list bez vazby potřebuje identifikaci textu na obou stranách a návaznost na úplný exemplář. Ořez může odstranit signaturu i poznámky vlastníka. List vyjmutý z knihy má nižší informační hodnotu a jeho prodej může být spojen s nelegálním rozebráním svazku.

Faksimile lze poznat podle reprodukčního rastru, shodných skvrn s předlohou, moderního papíru a tištěné „ruční“ výzdoby. Fotolitografická kopie z 19. století může sama být sběratelská, musí však být správně datována a nesmí se vydávat za tisk 15. století.

Papír a vazba se chrání před světlem, vysokou vlhkostí a nevhodnými lepidly. Čištění a bělení může odstranit vlastnické poznámky i chemické stopy. Odborný popis uvádí úplnost, chybějící listy, doplňky, restaurování a provenienci, nikoli jen název slavného tiskaře.

Při porovnání dvou exemplářů se sledují opravené litery, přelomené typy a změny řádků. Mohou odhalit pořadí tisku archů nebo jiný stav vydání. Shodná ruční poznámka však spíše ukazuje společného vlastníka než tiskovou variantu.