Johann II. Lichtenštejnský

Jan II. z Lichtenštejna (Johann II., 1840–1929) byl dlouho vládnoucí lichtenštejnský kníže, který panoval v letech 1858–1929. Proslul modernizací státní správy, vydáním ústavy a výraznou podporou umění. Jeho éra patří k nejdelším vládám v evropských dějinách.

Historie

Jan II. z Lichtenštejna se narodil 5. října 1840 na zámku Lednice (tehdy Eisgrub) jako nejstarší syn knížete Aloise II. z Lichtenštejna a kněžny Františky Kinské. Po otcově smrti nastoupil 12. listopadu 1858 na knížecí stolec a vládl až do roku 1929. Přestože stál v čele malého alpského státu, jeho rod patřil k nejmajetnějším aristokratickým dynastiím habsburské monarchie a Jan II. žil velkou část života mimo samotné Lichtenštejnsko – zejména ve Vídni a na rodových panstvích na Moravě. Zůstal neženatý a po jeho smrti přešla vláda na mladšího bratra Františka I.

Do čela knížectví se dostal v době, kdy se střední Evropa rychle měnila: průmysl a obchod posilovaly význam moderní správy, zatímco revoluční rok 1848 přinesl do mnoha zemí tlak na ústavnost a občanská práva. Lichtenštejnsko se sice rozlohou i počtem obyvatel řadilo k nejmenším státům, ale i zde bylo třeba jasněji vymezit vztah mezi panovníkem, úřady a obyvatelstvem. Významným krokem se stalo přijetí ústavy z roku 1862, která zavedla základní občanská práva a vytvořila zemský sněm (Landtag). Tím se v zemi ustavil rámec konstitučního života, jenž byl později nahrazen modernější ústavou z roku 1921.

Jan II. bývá v lichtenštejnské tradici připomínán jako „Dobrý“ – ne kvůli jediné dramatické události, ale spíše pro dlouhodobý styl vlády, který upřednostňoval stabilitu, postupné reformy a péči o kulturní odkaz rodu. V jeho době se postupně proměňovala i hospodářská orientace země a její vazby na okolí, především na rakouský prostor. Pro malé knížectví bylo klíčové udržet funkční administrativu a právní jistotu, protože právě důvěra v řád a kontinuitu byla jedním z hlavních „kapitálů“, které takový stát mohl nabídnout.

Neméně důležitá byla Janova role mecenáše. Lichtenštejnové patřili k velkým evropským sběratelským rodům a Jan II. navázal na tuto tradici podporou umění, péčí o reprezentativní sídla a udržováním rozsáhlých sbírek. Vedle prestiže šlo i o vědomé budování rodové paměti: umění, architektura a kultivované prostředí paláců měly dokazovat dlouhodobé postavení dynastie a její „civilizační“ roli. Jan II. zemřel 11. února 1929 na zámku Valtice a byl pohřben ve Vranově u Brna. Jeho vláda uzavřela jednu epochu – éru, v níž se Lichtenštejnsko postupně posouvalo od tradiční dynastické správy k moderním institucím, aniž by ztratilo kontinuitu svého panovnického rodu.

Panovník a numismatika Lichtenštejnska

Za vlády Jana II. z Lichtenštejna se zřetelněji prosadilo i vlastní lichtenštejnské mincovnictví, i když ražby byly úzce navázány na rakouský měnový prostor. Na přelomu 19. a 20. století se v souvislosti se zavedením korunové měny objevily první lichtenštejnské zlaté a stříbrné nominály se jménem a portrétem panovníka. Známá je především zlatá emise 20 korun z roku 1898 (s relativně malým počtem kusů), na niž navázaly další korunové ražby.

Pro oběh se pak razily i stříbrné mince 1 koruna (od roku 1900) a později také 2 koruny (například ročníky 1912 a 1915). Tyto mince byly vyráběny ve Vídni a svou metrologií odpovídaly standardům rakousko-uherské měny, což zjednodušovalo jejich používání v každodenním platebním styku. Pro sběratele jsou lichtenštejnské korunové ražby atraktivní kombinací „malého státu“ a kvalitní vídeňské mincovní produkce: typicky nesou panovníkův portrét, titulaturu a státní symboliku, která jasně odlišuje lichtenštejnskou emisi od rakouských mincí stejné soustavy. Zároveň ukazují, jak se i drobné knížectví dokázalo prezentovat prostřednictvím mincí jako suverénní subjekt s vlastním panovníkem a znakem.