Křest

Křest je křesťanská iniciační svátost spočívající v rituálním obmytí vodou nebo ponoření do vody, symbolizující očištění od hříchů, duchovní znovuzrození a přijetí do křesťanského společenství. Představuje základní vstupní bránu do křesťanské církve ve všech denominacích.

Historie

Kořeny křtu sahají do židovských očistných rituálů a rituálních koupelí (mikve), které symbolizovaly duchovní očistu a nový začátek. V 1. století př. n. l. praktikoval Jan Křtitel křest pokání v řece Jordán jako přípravu na příchod Mesiáše. Jeho křest představoval radikální inovaci - jednorázový akt duchovní proměny místo opakovaných rituálních omývání. Podle evangelií byl sám Ježíš Kristus pokřtěn Janem v Jordánu, což se stalo vzorem pro křesťanskou praxi.

Raná církev převzala křest jako základní iniciační rituál. Apoštolové křtili nové věřící "ve jménu Ježíše Krista" nebo "ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého". Skutky apoštolské popisují masové křty - o Letnicích bylo pokřtěno 3000 lidí, Filip křtil etiopského eunucha, Pavel z Tarsu byl pokřtěn Ananiášem v Damašku. První křesťané chápali křest jako mystické spojení s Kristovou smrtí a vzkříšením - ponoření symbolizovalo smrt starého člověka, vynoření zrození nového.

Ve 2. a 3. století se vyvinul komplexní systém přípravy na křest - katechumenát. Kandidáti (katechumeni) procházeli několikaletou přípravou zahrnující výuku víry, morální formaci a exorcismy. Křest se udílel především o Velikonocích a Letnicích po předchozím půstu. Didaché, raně křesťanský spis z přelomu 1. a 2. století, stanovuje pravidla křtu: přednostně ponořením v tekoucí vodě, v nouzi litím, s předchozím postem křtěnce i křtitele.

Kontroverzní otázkou se stal křest heretiků. Zatímco svatý Cyprián z Kartága požadoval jejich znovupokřtění, římský biskup Štěpán I. uznával platnost křtu uděleného mimo katolickou církev, pokud byl vykonán správnou formou. Tento spor položil základy teologie svátostí ex opere operato - účinnost svátosti nezávisí na morálním stavu udělovatele.

Po konstantinovském obratu ve 4. století se křesťanství stalo státním náboženstvím a masové konverze vedly k formalizaci křtu. Vznikaly baptisteria - specializované křestní kaple často oktogonálního půdorysu symbolizujícího osmý den stvoření. Slavná baptisteria v Ravenně, Florencii či Pise dokládají architektonický a umělecký význam křtu. Současně se rozšířil křest dětí, což vyvolalo teologické debaty trvající dodnes.

Středověk přinesl ustálení křestní liturgie a teologie. Svatý Augustin rozvinul učení o dědičném hříchu, které zdůvodňovalo nutnost křtu novorozenců. Křest se stal společenskou událostí spojenou s pojmenováním dítěte a ustanovením kmotrovství. Kmotr (patrinus) přebíral duchovní odpovědnost za křtěnce a vznikalo duchovní příbuzenství bránící sňatkům. Tomáš Akvinský systematizoval teologii křtu jako svátosti, která vtiskuje nesmazatelné znamení a může být udělena pouze jednou.

Významné křty panovníků měnily dějiny národů. Křest franského krále Chlodvíka I. kolem roku 496 zahájil christianizaci Franské říše. Křest bulharského chána Borise I. roku 864 přivedl Bulhary do byzantské kulturní sféry. Křest kyjevského knížete Vladimíra I. roku 988 určil pravoslavnou orientaci Ruska. Křest polského knížete Měška I. roku 966 začlenil Polsko do západního křesťanstva. Křest litevského velkoknížete Jogaily roku 1386 ukončil pohanství v Evropě.

V českých zemích představoval křest Bořivoje I. kolem roku 883 na Velké Moravě od arcibiskupa Metoděje počátek christianizace Čech. Svatý Václav podporoval šíření křesťanství a sám křtil. Hromadné křty za Boleslava II. a založení pražského biskupství roku 973 dovršily christianizaci. Křestní jména nahradila pohanská a vznikl systém křestních matrik, nejstarší z roku 1631.

Reformace 16. století zpochybnila tradiční pojetí křtu. Martin Luther zachoval křest dětí, ale zdůraznil víru jako podmínku spasitelné účinnosti. Jan Kalvín chápal křest jako znamení vyvolení. Radikální reformace - anabaptisté - uznávala pouze křest dospělých věřících ponořením. Tento spor vedl k pronásledování anabaptistů katolíky i protestanty. Tridentský koncil potvrdil katolické učení o křtu jako svátosti smazávající dědičný hřích.

Misijní expanze 16.-20. století přinesla otázku inkulturace křtu. Jezuitští misionáři v Číně a Japonsku adaptovali křestní rituály místním podmínkám. V Americe probíhaly masové křty indiánů, často bez řádné přípravy. V Africe se mísily křesťanské a tradiční iniciační rituály. Druhý vatikánský koncil obnovil katechumenát a zdůraznil komunitní rozměr křtu.

Teologie a praxe křtu

Křest se udílí trojím způsobem: ponořením (immersio), politím (infusio) nebo pokropením (aspersio). Východní církve preferují trojí ponoření, západní tradice převážně polití. Křestní formule "Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" je společná většině církví. Některé denominace křtí pouze "ve jménu Ježíše". Svědkové Jehovovi praktikují úplné ponoření dospělých.

Křestní symbolika je bohatá: voda znamená očištění a život, bílé roucho čistotu, svíce světlo Kristovo, křižmo pomazání Duchem. Křestní jméno vyjadřuje novou identitu, patron poskytuje nebeskou ochranu. Křestní list dokládá příslušnost k církvi. Výročí křtu se v některých tradicích slaví jako duchovní narozeniny.

Ekumenický dialog vedl k vzájemnému uznávání křtu mezi hlavními církvemi. Katolická církev uznává platnost křtu uděleného ve většině křesťanských denominací. Pravoslavné církve jsou restriktivnější. Otázka znovukřtu konvertitů zůstává sporná.

Zajímavosti

• Největší hromadný křest v dějinách proběhl roku 988 v Kyjevě, kdy kníže Vladimír nechal pokřtít obyvatele města v Dněpru
• V případě nouze může křest udělit kdokoli, i nepokřtěný, pokud má úmysl konat to, co koná církev
• Podmíněný křest "pokud nejsi pokřtěn, křtím tě" se používá při pochybnostech o platnosti předchozího křtu