Mikuláš Adauct Voigt

Mikuláš Adauct Voigt (1733–1787) byl český piarista, historik a průkopník vědecké numismatiky v českých zemích. Systematicky popisoval české mince, mincovní nálezy i pamětní ražby, spojoval je s písemnými prameny a chronologií panovníků. Působil také jako profesor a správce sbírky ve Vídni.

Historie

Mikuláš Voigt se narodil 14. května 1733 v Horním Litvínově v německy mluvícím prostředí severních Čech. Později používal řeholní jméno Adauctus a Sancto Germano. V češtině se ustálila podoba Mikuláš Adaukt Voigt, zatímco cizojazyčné katalogy uvádějí Nikolaus nebo Nicolaus.

Roku 1747 vstoupil ve Slaném do piaristického řádu. Piaristé se soustředili na školství a jejich koleje spojovaly náboženskou formaci s výukou jazyků, filozofie, matematiky a dějin. Voigt si osvojil češtinu a studoval také na jezuitské koleji v Chomutově a u piaristů v Litomyšli.

Kněžské svěcení přijal roku 1758 v Olomouci. Poté působil jako kazatel a učitel, mimo jiné v Kirchbergu, a vyučoval poetiku, rétoriku, filozofii i matematiku. Šíře oborů odpovídala vzdělanci 18. století, kdy se dnešní úzké specializace teprve utvářely.

Po návratu do Čech vyučoval ve Slaném a Kosmonosech. Roku 1770 jej Gelasius Dobner povolal do Prahy a Voigt se stal součástí okruhu katolických osvícenských učenců. Jejich práce kladla důraz na kritiku kronik, shromažďování pramenů a věcný popis domácích dějin.

Numismatika před Voigtem nebyla neznámá, často však sloužila sběratelství, reprezentaci a ilustrování panovnických řad. Voigt se snažil mince řadit chronologicky, číst opisy, rozlišovat typy a propojovat ražbu s vládou, hornictvím i mincovní správou. Tím přispěl k proměně záliby v historickou disciplínu.

Jednou z prvních významných prací byl popis nálezu keltských zlatých mincí z Podmokel u Rokycan, objeveného roku 1771. Poklad vzbudil zájem množstvím zlata a okolnostmi rozebrání. Voigtův text se pokoušel mince zařadit a zachytit nález jako historický pramen.

K jeho hlavnímu dílu patří vícesvazkový německý popis dosud známých českých mincí v chronologickém pořadí. Publikace vycházela od roku 1771 a doplňovala typy životopisy mincovních pánů, historickými zprávami a údaji o hornictví. Některé závěry pozdější bádání opravilo, metoda však byla průkopnická.

Voigt katalogizoval také sbírku litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna a zpracoval pamětní a příležitostné medaile Marie Terezie. Práce se soukromými sbírkami byla důležitá, protože veřejné muzejní instituce v dnešním smyslu teprve vznikaly a řada pramenů byla rozptýlena.

Neomezoval se na mince. Vydával životopisy a portréty českých a moravských učenců a umělců, zabýval se písmem, literárními dějinami a vlastivědou. Jeho úsilí pomáhalo vytvářet kritickou paměť zemí Koruny české v prostředí, kde se latina, němčina a čeština běžně prolínaly.

Roku 1777 byl povolán na vídeňskou univerzitu jako profesor historie. Současně působil jako kustod mincovní sbírky dvorské knihovny, předchůdkyně dnešních rakouských státních sbírek. Přístup k rozsáhlému materiálu rozšířil jeho srovnávací možnosti a upevnil odborné postavení.

Vídeňské působení probíhalo v době reforem Marie Terezie a Josefa II. Učené instituce se profesionalizovaly, katalogy měly sloužit správě i veřejnému poznání. Voigt však některé josefínské zásahy do řeholního života neschvaloval a jeho zdraví se zhoršovalo.

Roku 1784 opustil své úřady a přesídlil do piaristického kláštera v Mikulově. Pracoval zde jako knihovník knížat Dietrichsteinů a pokračoval v badatelské činnosti. Zemřel 18. října 1787, ještě před dokončením všech plánovaných projektů.

Metoda, dílo a význam pro českou numismatiku

Voigt popisoval materiál, kov, obraz, opis, panovníka a přibližné datování a snažil se vytvořit chronologickou řadu. Dnešní numismatika navíc pracuje s vazbami razidel, chemickou analýzou, přesnými metrologickými soubory a archeologickým kontextem. Jeho určení proto není poslední autoritou, ale důležitým počátkem odborné tradice.

Podmokelský poklad ukázal obtížnost práce s nálezem, který byl rychle rozebrán a částečně přetaven. Bez úplného soupisu nelze přesně určit původní počet ani skladbu. Voigtův spis uchoval dobové svědectví, přesto se dnešní interpretace keltských duhovek opírá o mnohem širší srovnávací materiál.

Jeho hlavní katalog byl psán německy, protože to byl jeden z jazyků habsburské vzdělanosti. Zájem o české zemské dějiny proto nelze měřit pouze jazykem publikace. Voigt současně pracoval s latinou a češtinou a patřil do prostředí, z něhož vyrůstala pozdější vlastivěda a národní historiografie.

Při citaci starého katalogu je nutné uvést svazek, stranu, vyobrazení a vydání. Dobové názvy nominálů a přepisy opisů se mohou lišit od současné normy. Číslování ve Voigtovi nemá být bez převodníku vydáváno za dnešní standardní katalogové číslo.

Pamětní medaile s Voigtovým portrétem vznikly až po jeho životě a dokládají odbornou paměť, nikoli jeho vlastní produkci. Při určení se sleduje autor, vydavatel, rok, materiál a účel emise. Osobnost badatele a předmět, který ji připomíná, musí být v popisu odděleny.