Mincíř

Mincíř byl pracovník středověké mincovny, který zajišťoval především přípravu materiálu pro ražbu – od převzetí odlitých kovových pásů až po výrobu střížků určených k vyražení mincí. Ve své dílně s pomocníky kov roztepával, stříhal a upravoval do přesné tloušťky a tvaru, aby následná ražba probíhala plynule a výsledné mince odpovídaly předepsaným parametrům.

Historie

Mincíř patřil k nepostradatelným řemeslným profesím v mincovním provozu, protože bez dobře připraveného kovu a střížků nemohla fungovat ani sebelepší ražba. V představě mnoha lidí vzniká mince „až“ úderem razidel, ve skutečnosti však rozhodující část práce probíhala ještě před tím – v dílnách, kde se kov převáděl do podoby polotovarů a přesně odměřených střížků. Právě zde se rozhodovalo o pravidelnosti hmotnosti a tloušťky, tedy o tom, zda budou mince v oběhu důvěryhodné a přijímané bez zbytečných sporů.

Typický postup začínal tím, že mincíř převzal odlitý kov – často ve formě cánů – z rukou mincovního úředníka. V dílně je pak se svými pomocníky kladivy roztepával na pásy předepsané tloušťky. Z těchto pásů následně stříhal čtvercové kusy, které se dále upravovaly do tvaru mincovních plátků. U drobných mincí se střížky často vysekávaly průbojníkem, což zrychlovalo výrobu a pomáhalo držet jednotnější rozměr.

U některých emisí se však způsob přípravy střížků mohl lišit. U pozdějších pražských grošů se například připouští i možnost, že střížky byly zhotovovány průbojníkem přímo z kovového pásu. Vysvětluje to nálezy, které naznačují, že vedle „klasického“ stříhání a zaokrouhlování mohly být používány i jiné praktické postupy. Někdy se dokonce uvažuje o variantě, kdy se kusy kovu střihaly zvláštními nůžkami v přesné váze groše přímo z cánu a teprve potom se jednotlivě dotvářely kladivem na kulatý střížek. Takové detaily ukazují, že středověká výroba byla pružná a přizpůsobovala se dostupné technice i potřebnému objemu práce.

Po vystřižení či vysekání se plátky dále upravovaly. Kladivy se vyrovnávaly a „narovnávaly“ do roviny, aby se při ražbě kov choval předvídatelně. Hrany většího množství mincí složených do sloupku se pak mohly upravovat údery kladiva – tento postup pomáhal sjednotit rozměr, odstranit výrazné nerovnosti a připravit střížky tak, aby na ně razidla seděla co nejlépe. Zbytky a odpad vznikající při stříhání se pečlivě vážily a vracely zpět do mincovní správy, protože šlo o drahý materiál, který nesměl „mizet“ mimo evidenci.

Teprve poté, co mincíř střížky vyrovnal a předal je dál, přicházela na řadu další pracoviště: bělení (u stříbra pro sjednocení vzhledu povrchu) a nakonec pregeři, kteří prováděli samotnou ražbu. Mincíř tak stál mezi hutní částí provozu a ražbou a jeho práce byla jedním z hlavních důvodů, proč se ve vyspělejších mincovnách mohlo razit ve velkém a s relativně stabilní kvalitou.

Práce mincíře a stopy na mincích

Činnost mincíře se na mincích projeví nepřímo, ale velmi zřetelně. Pokud byly střížky nerovné, příliš tlusté či tenké, nebo měly špatně připravený okraj, výsledná mince mohla mít slabší otisk, nedoražené části opisu nebo nepravidelný tvar. Naopak dobře připravené plátky umožnily ostrou ražbu a jednotnější vzhled série. U ruční výroby je přitom přirozené, že se objevují rozdíly: i v rámci jednoho ročníku mohou mít mince odlišnou „plnost“ reliéfu, protože střížky nebyly úplně stejné a tlak při ražbě také kolísal.

Pro sběratele je znalost práce mincíře užitečná při posuzování vad a „odchylek“. Některé nepravidelnosti nejsou důsledkem chyby razidla, ale právě přípravy střížku – například mírně oválný tvar, nestejnoměrná tloušťka nebo okrajové prasklinky. V oblasti středověkých mincí je proto důležité odlišit výrobní charakter doby od pozdějšího poškození a umět číst, co je přirozený důsledek tehdejší technologie.

Mincíř zároveň ukazuje, jak byla mincovna rozdělena na specializované profese: úřední dozor, hutní přípravu kovu, výrobu střížků a samotnou ražbu. Bez této dělby práce by nebylo možné udržet stabilnější hmotnost a kvalitu mincí ani razit ve větších objemech. I když se dnes výroba mincí odehrává v automatizovaných linkách, princip „dobrého střížku“ zůstává stejný – a právě mincíř byl ve středověku člověkem, který tento princip držel v rukou.