Mincíř

Mincíř byl středověký řemeslník pracující v mincovně, který přebíral odlité cány z rukou mincovního úředníka a ve své dílně je s pomocníky zpracovával na mincovní střížky. Tito specializovaní kováři, organizovaní v cechovním systému, představovali klíčovou profesi monetárního systému od raného středověku až do průmyslové revoluce, kdy jejich ruční práci nahradily mechanické stroje.

Historie

Profese mincíře se vyvinula z antických monetarii, kteří v římských mincovnách vykonávali různé specializované činnosti. Po pádu Západořímské říše zachovali základní technologie byzantští a arabští řemeslníci. V západní Evropě se mincířské řemeslo obnovilo v karolínské době, kdy Karel Veliký standardizoval mincovní výrobu. První doložení mincíři v českých zemích působili v denárové mincovně na Pražském hradě od 10. století.

Ve vrcholném středověku se mincíři organizovali do specializovaných cechů. Pražský cech mincířů získal první statuta od Přemysla Otakara II. v roce 1268. Kutnohorský cech, založený po objevení stříbrných dolů kolem roku 1290, se stal nejmocnější mincířskou organizací ve střední Evropě. Členství bylo dědičné, učednická doba trvala 5-7 let, mistrovská zkouška zahrnovala vytvoření kompletní sady střížků pro všechny nominály.

Za vlády Jana Lucemburského (1310-1346) a Karla IV. (1346-1378) došlo k technologickému pokroku mincířského řemesla. Právě z této doby pravděpodobně pocházejí některé střižky pražských grošů zhotovované průbojníkem, které archeologové nacházejí v různých nálezech. Tyto polotovary dokládají přechod od primitivního sekání k přesnějšímu vysekávání, což významně zvýšilo produktivitu.

15. a 16. století představovalo zlatou éru mincířů. S rozvojem těžby v Jáchymově, Kutné Hoře a dalších revírech rostla poptávka po kvalifikovaných řemeslnících. Mincíř mohl vydělat 2-3 kopý grošů týdně, což byl dvojnásobek platu kvalifikovaného řemeslníka. Nejlepší mistři přecházeli mezi mincovnami a šířili technologické inovace. Hans Krug z Norimberku přinesl do Čech techniku válcování plechů v roce 1520.

Třicetiletá válka znamenala krizi profese. Mincovny byly ničeny, mincíři verbováni do armád nebo prchali před válečným běsněním. Kiperská doba (1621-1623) diskreditovala řemeslo asociací s inflací a podvody. Po válce mnoho mincoven už nebylo obnoveno, což vedlo ke koncentraci výroby a snížení počtu pracovních míst. Vídeňská mincovna se stala dominantním zaměstnavatelem.

Průmyslová revoluce postupně eliminovala tradiční mincířské řemeslo. Parní lis Matthewa Boultona (1788) nahradil ruční ražbu. Válcovací stroje zpracovávaly cány automaticky. Vysekávací lisy produkovaly tisíce střížků denně. Poslední cechovní mincíři pracovali v Kremnici do roku 1872. Moderní pracovníci mincoven jsou technici obsluhující stroje, ne řemeslníci ve středověkém smyslu.

Pracovní postupy a technologie

Základním materiálem mincíře byly cány - odlité tyče kovu z hutí. Mincíř je přebíral od wardajna (mincovního úředníka) na váhu a ručil za jejich zpracování beze ztrát. První operací bylo rozřezávání (farfule) - cány se za tepla roztepávaly kladivy na pásy požadované tloušťky. Tato práce vyžadovala přesnost, protože příliš tenký plech znamenal podváhu mincí, příliš tlustý nadváhu.

Stříhání střížků představovalo nejnáročnější část práce. U drobných nominálů (haléře, peníze) používali průbojník - ocelový válec s ostrou hranou, který vysekal kruhový střížek. Větší střížky pražských grošů se zpočátku stříhaly jednotlivě speciálními nůžkami přímo z cánu. Postupně se prosadilo dvojstupňové zpracování - nejprve roztepání na plech, pak vysekávání průbojníkem.

Úprava střížků zahrnovala několik operací. Klopování (narovnávání) odstraňovalo deformace kladívky na kovadlině. Kvečování představovalo zjemnění povrchu - střížky složené do sloupku byly údermi kladiva na hrany upravovány, což vyrovnávalo jejich tloušťku. Cissury (odstřižky) se vážily a vracely zpět do hutě k přetavení. Bělidlo (směs vinného kamene a soli) čistilo povrch před ražbou.

Pregéři převzali hotové střížky k vlastní ražbě. Vztah mezi mincíři a pregéři býval napjatý - pregéři obviňovali mincíře z dodávání nekvalitních střížků, mincíři pregéře z plýtvání materiálem. Mincovní řády přesně definovaly odpovědnosti. Za podváhu střížku platil mincíř, za špatnou ražbu pregéř. Kontroly kvality byly časté a tresty za podvody drastické.

Organizace a sociální postavení

Mincíři tvořili uzavřenou profesní skupinu s vysokým sociálním statusem. V hierarchii mincovny stáli nad pregéři ale pod úředníky. Mistři vlastnili dílny a zaměstnávali tovaryše a učedníky. Cech reguloval počet mistrů, kvalitu práce, ceny a mzdy. Synové mistrů měli přednostní právo, cizinci platili vysoké vstupní poplatky. Některé rodiny ovládaly řemeslo po generace.

Pracovní podmínky byly náročné ale dobře placené. Dílna fungovala od svítání do soumraku. Hluk kladiv způsoboval hluchotu, kovový prach plícní choroby. Riziko krádeže drahých kovů vedlo k přísné kontrole - mincíři se svlékali do naha při odchodu z mincovny. Přesto mnoho mincířů zbohatlo legálním podnikáním i nelegálními machinacemi. Bohatí mistři vlastnili domy, vinice, poskytovali úvěry.

Technologické znalosti se předávaly jako přísně střežené tajemství. Receptury slitin, postupy tepelného zpracování, konstrukce nástrojů - vše podléhalo cechovnímu monopolu. Vyzrazení tajemství cizinci se trestalo vyloučením z cechu či smrtí. Přesto docházelo k průmyslové špionáži. Italští mincíři přinesli do Čech techniku šroubového lisu, čeští do Polska způsob ražby tolarů.

Zajímavosti

• Nejbohatší český mincíř Mikuláš Smíšek z Vrchovišť (†1589) vlastnil tři domy v Kutné Hoře a půjčil císaři 10 000 tolarů
• Mincíři nosili charakteristické kožené zástěry se symbolem kladiva a kleští jako cechovní znak
• V Kremnici fungovala mincířská dynastie Körmöczi nepřetržitě od 1430 do 1780 - 12 generací
• Ženám byl vstup do mincířských dílen zakázán - věřilo se, že jejich přítomnost způsobuje praskliny v kovu
• Kutnohorští mincíři měli právo nosit meč jako symbol příslušnosti k vyšší společenské vrstvě
• Poslední cechovní mincíř Jan Pštross zemřel v Praze roku 1923 ve věku 96 let