Nealokované zlato
Nealokované zlato představuje investiční formu vlastnictví drahého kovu, při níž investor nevlastní fyzicky konkrétní zlaté mince či slitky, ale pouze nárok na určité množství zlata u banky nebo jiné instituce. Jde o účet podobný běžnému bankovnímu účtu, ale denominovaný ve zlatě místo v měně. Vlastník takového účtu je věřitelem instituce a má obecný nárok na zlato, jehož přesné kusy však nejsou identifikovány a odděleny speciálně pro něj. Tato forma investice je oblíbená pro svou flexibilitu, nízké poplatky a snadnou obchodovatelnost, ale nese s sebou kreditní riziko poskytovatele a nenabízí ochranu v případě jeho bankrotu. Na rozdíl od alokovaného zlata, kde jsou konkrétní fyzické kusy právně odděleny od majetku instituce a určeny výhradně pro konkrétního klienta, nealokované zlato figuruje v účetních knihách instituce jako závazek vůči klientovi.
Historie
Historie nealokovaného zlata je úzce spjata s vývojem bankovnictví a obchodu s drahými kovy. Koncept má kořeny již ve středověkém bankovnictví, kdy zlatníci v italských městských státech, zejména v Benátkách a Florencii, přijímali zlato do úschovy a vydávali potvrzení, která se později stala předchůdci papírových peněz. Tyto počátky můžeme datovat zhruba do 12.-13. století. Systém se dále rozvíjel v 17. století v Anglii, kde zlatníci začali fungovat jako první banky a vydávali potvrzení na zlato, které měli v úschově. Ovšem již tehdy praxe často směřovala k tomu, že zlatníci vydávali více potvrzení, než kolik měli skutečně zlata – začala se praktikovat tzv. frakční rezerva. Moderní koncept nealokovaných zlatých účtů se začal plně rozvíjet ve 20. století spolu s rozvojem mezinárodního finančního systému založeného na zlatém standardu. Londýnský trh se zlatem, který formálně vznikl v roce 1919, se stal centrem obchodu s nealokovaným zlatem. Zásadní milník přišel s koncem brettonwoodského systému v roce 1971, kdy USA ukončily konvertibilitu dolaru za zlato. Po tomto kroku začalo zlato fungovat jako samostatná investiční třída s plovoucí cenou. V 70. a 80. letech se rozvinul trh s nealokovaným zlatem, který umožnil bankám a dalším institucím nabízet investice do zlata bez nutnosti fyzického skladování pro každého klienta. 1990. léta přinesla další expanzi trhu s nealokovaným zlatem, což souviselo s rozvojem elektronického obchodování a globalizací finančních trhů. Významným krokem bylo vytvoření LBMA (London Bullion Market Association) v roce 1987, která stanovila standardy pro obchod s nealokovaným zlatem na londýnském trhu. Počátek 21. století přinesl výrazný růst poptávky po nealokovaném zlatě v souvislosti s finanční krizí 2008-2009, kdy investoři hledali alternativy k tradičním finančním aktivům. Rozvoj digitálních platforem v posledních letech dále zpřístupnil nealokované zlato širšímu okruhu investorů, včetně retailových klientů, kteří mohou investovat i do velmi malých částek zlata.
Nealokované zlato funguje jako účetní záznam v knihách banky nebo instituce, kde je investor vedený jako věřitel s nárokem na určité množství zlata. Z právního hlediska jde o nezajištěný závazek instituce vůči klientovi, nikoli o svěřenecké vlastnictví. Poskytovatelé nealokovaných zlatých účtů obvykle zahrnují komerční banky s divizemi pro drahé kovy, specializované společnosti obchodující s drahými kovy, online platformy umožňující investice do zlata a některé mincovny nabízející účty kryté jejich produkcí. Nealokované zlato má několik charakteristických znaků: Nespecifické jednotky – klient nevlastní konkrétní identifikovatelné kusy zlata; Nedělený vlastnický nárok – zlato je součástí obecných zásob poskytovatele; Kreditní riziko – klient je v pozici nezajištěného věřitele instituce; Nižší poplatky – ve srovnání s alokovaným zlatem jsou náklady výrazně nižší, protože poskytovatel nemusí zajišťovat fyzické skladování pro jednotlivé klienty; Vyšší likvidita – nákup a prodej jsou obvykle realizovány okamžitě za tržní ceny s minimem administrativy; Možnost fyzického dodání – většina poskytovatelů umožňuje za poplatek konverzi na fyzické zlato, obvykle při dosažení určitého minimálního množství (např. 400 oz). Z praktického hlediska má nealokované zlato řadu výhod: Flexibilita – možnost investovat přesné částky (i zlomky unce) bez omezení standardními hmotnostmi mincí či slitků; Nákladová efektivita – absence poplatků za skladování, pojištění a správu, které jsou spojeny s fyzickým zlatem; Snadné obchodování – možnost rychlého nákupu či prodeje bez logistických komplikací; Diverzifikace – snadný způsob získání expozice vůči zlatu v investičním portfoliu. Současně však přináší i významná rizika: Kreditní riziko – v případě bankrotu poskytovatele může být obtížné nebo nemožné získat svůj nárok na zlato; Systémové riziko – při rozsáhlé finanční krizi by mohlo dojít k pozastavení výběrů nebo konverzí na fyzické zlato; Absence pojištění vkladů – na rozdíl od běžných bankovních účtů nepodléhají nealokované zlaté účty systémům pojištění vkladů.
Význam pro investory a sběratele
Pro investory představuje nealokované zlato praktický kompromis mezi přímým vlastnictvím fyzického zlata a investicemi do zlatem krytých cenných papírů (ETF). Je vhodné zejména pro ty, kteří: Chtějí flexibilní expozici vůči ceně zlata bez nákladů a starostí spojených s fyzickým vlastnictvím; Plánují pravidelně obchodovat se zlatem v různých objemech; Preferují nízké transakční náklady a jednoduchou správu; Diversifikují své investice a zlato tvoří pouze část jejich portfolia. Pro numismatické sběratele má nealokované zlato minimální přímý význam, neboť postrádá fyzickou, hmatatelnou a historickou hodnotu konkrétních mincí a medailí, které jsou jádrem sběratelského zájmu. Může však sloužit jako doplňkový investiční nástroj vedle numismatické sbírky. Při rozhodování mezi alokovaným a nealokovaným zlatem by investoři měli zvážit svůj investiční horizont, požadavky na bezpečnost, likviditu a náklady. Dlouhodobí investoři se zaměřením na bezpečnost obvykle preferují alokované zlato navzdory vyšším poplatkům, zatímco aktivní obchodníci a investoři hledající efektivní způsob diverzifikace často volí nealokované zlato.
Příklady
Mezi hlavní poskytovatele služeb nealokovaného zlata patří Perth Mint s jejich depozitním programem, který je garantován australskou vládou a nabízí možnost konverze na fyzické mince a slitky, Swiss banks (UBS, Credit Suisse) nabízející zlaté účty s možností obchodování 24/7 a minimálními poplatky, BullionVault – online platforma umožňující investice do zlata od malých částek s transparentním systémem poplatků a zobrazením zásob v reálném čase, a GoldMoney – digitální platforma pro investice do zlata s možností plateb pomocí předplacené debetní karty kryté hodnotou zlata na účtu. U všech těchto poskytovatelů klient získává nárok na zlato bez přímého vlastnictví konkrétních fyzických kusů, které zůstávají v zásobách poskytovatele.
Zajímavosti
- Londýnský trh s nealokovaným zlatem je největším světovým trhem pro obchodování se zlatem, s denním objemem transakcí přesahujícím 30 milionů uncí (přibližně 930 tun), což v aktuálních cenách představuje hodnotu kolem 60 miliard USD.
- Existuje fenomén známý jako "fractional-reserve bullion banking", kdy banky a instituce často drží fyzické zlato pouze ve výši 1-10% svých závazků v nealokovaném zlatě, což vytváří potenciální systémové riziko v případě hromadné žádosti klientů o fyzické dodání.
- Na rozdíl od fyzického zlata, které je v mnoha jurisdikcích osvobozeno od DPH, mohou být některé služby spojené s nealokovaným zlatem předmětem zdanění, což je důležitý faktor při kalkulaci celkových nákladů.
- Nealokované zlato má své kořeny v svěřeneckých účtech zlatníků ze středověku, kteří zjistili, že většina klientů nikdy nepožaduje současně všechno své zlato zpět, což jim umožnilo půjčovat část uloženého zlata a generovat další příjmy – tato praxe se stala základem moderního fractional-reserve bankovnictví.
- LBMA Gold Price (dříve známý jako London Gold Fix), klíčová referenční cena zlata používaná po celém světě, je stanoven na základě obchodů s nealokovaným zlatem v Londýně, což podtrhuje jeho významnou roli v globálním systému obchodování se zlatem.