Pečeť

Pečeť je otisk pečetidla do měkkého materiálu, nejčastěji vosku nebo olova, který sloužil jako ověřovací a právní prostředek k potvrzení pravosti dokumentů a identity jejich vydavatele. Pečeti představují jeden z nejdůležitějších pomocných historických oborů sfragistiky a jsou cenným numismatickým sběratelským artiklem díky své historické hodnotě a často uměleckému provedení.

Historie

Pečeti patří k nejstarším způsobům ověřování dokumentů a jejich historie sahá až do starověké Mezopotámie kolem roku 3500 před naším letopočtem. První pečeti měly podobu válcových pečetidel, která se odvalovala po hliněných tabulkách a zanechávala tak otisk s obrazem a písmem. Ve starověkém Egyptě používali faraoni a vysocí úředníci prstenové pečeti se skarabeem, které vtlačovali do hlíny nebo vosku. Řekové a Římané zdokonalili umění glyptiky, tedy rytí do drahých kamenů, a vytvářeli mistrovské gemy sloužící jako osobní pečetidla významných osobností.

V raném středověku se pečeti staly nezbytnou součástí právního systému. Karel Veliký zavedl používání kovových bul jako panovnických pečetí podle byzantského vzoru. Od 11. století se v západní Evropě rozšířilo používání voskových pečetí přivěšených k listinám na pergamenových proužcích nebo hedvábných šňůrách. Papežská kancelář používala olověné buly, ze kterých pochází název pro papežské listiny. Zlaté buly byly vyhrazeny pouze pro nejdůležitější dokumenty, jako byla Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 nebo Zlatá bula sicilská Fridricha II. z roku 1212.

V českých zemích se pečeti začaly systematicky používat od 12. století. První známá panovnická pečeť patří knížeti Soběslavu I. z roku 1130. Přemysl Otakar I. jako první český král používal dvoustrannou královskou pečeť s majestatním vyobrazením panovníka na trůnu. Za vlády Karla IV. dosáhlo české pečetní umění vrcholu. Karel zavedl používání zlaté buly pro nejdůležitější privilegia a jeho císařská pečeť s dvouhlavou orlicí se stala vzorem pro pozdější habsburské pečeti. Městské pečeti se v Čechách objevují od 13. století, přičemž nejstarší dochovanou městskou pečetí je pečeť Starého Města pražského z roku 1234.

Rozvoj pečetí úzce souvisel s rozvojem správy a gramotnosti. Každá instituce měla svou pečeť - od panovníka přes šlechtice, církevní hodnostáře, města, cechy až po univerzity. Pečeť byla symbolem moci a právní subjektivity. Ztráta nebo zneužití pečeti bylo považováno za těžký zločin. V 16. a 17. století dosáhlo pečetní umění vrcholu složitosti s heraldicky propracovanými motivy a detailními nápisy. S rozvojem byrokracie v 18. století se vedle tradičních přivěšených pečetí začaly používat také pečeti přitištěné přímo na papír.

Používání tradičních voskových pečetí postupně ustupovalo během 19. století, kdy je nahradily úřední razítka a podpisy. Poslední významné použití státních pečetí v tradičním smyslu představovaly mírové smlouvy a mezinárodní dohody do poloviny 20. století. Dnes mají pečeti především ceremoniální význam a používají se při slavnostních příležitostech, jako je jmenování vysokých státních úředníků nebo udělování státních vyznamenání.

Typy a výroba pečetí

Pečeti se dělí podle několika kritérií. Podle způsobu připojení k dokumentu rozlišujeme pečeti přivěšené, které visí na pergamenovém proužku nebo šňůře, a pečeti přitištěné přímo na listinu. Podle materiálu existují pečeti voskové, které byly nejběžnější a používaly včelí vosk obarvený rumělkou na červeno nebo přírodní žlutý vosk. Olověné pečeti používala papežská kurie a byzantští císaři. Zlaté buly byly vyhrazeny pro nejvýznamnější dokumenty. Podle právního významu rozlišujeme pečeti velké pro slavnostní dokumenty a pečeti malé neboli sekretní pro běžnou korespondenci.

Výroba pečetidla vyžadovala mistrovské řemeslné dovednosti. Pečetidla se vyřezávala do tvrdého materiálu v negativu, aby otisk vyšel v pozitivu. Nejčastěji se používala bronz, mosaz nebo stříbro, vzácně zlato. Rytci pečetidel byli specializovaní umělci, často zlatníci nebo medailéři. Samotné pečetění probíhalo tak, že se vosk nahřál nad plamenem do měkké konzistence, nalil do misky a do něj se vtlačilo pečetidlo. Pro větší odolnost se do vosku přidávala pryskyřice nebo terpentýn. Pečeť se často chránila dřevěnou nebo kovovou schránkou.

Zajímavosti

• Největší středověká pečeť patřila anglickému králi Edvardu III. a měla průměr 15 centimetrů, zatímco běžné pečeti měly průměr 3-7 centimetrů.
• Papežské olověné buly dostaly jméno podle latinského slova bulla, které původně označovalo bublinu nebo kulatý předmět a až později samotný dokument.
• Falšování pečeti se ve středověku trestalo smrtí, nejčastěji upálením, protože bylo považováno za zločin velezrady proti panovníkovi.
• V českém prostředí se dodnes používá rčení "dát něčemu pečeť", což znamená něco definitivně potvrdit nebo schválit.