Peloponéská válka
Peloponéská válka byla vleklý konflikt mezi Athénami a Spartou a jejich spojenci v letech 431 až 404 před naším letopočtem, který rozvrátil rovnováhu sil v klasickém Řecku. Vyčerpala městské státy hospodářsky i lidsky a skončila porážkou Athén a dočasnou spartskou převahou nad Řeckem.
| Trvání | 431–404 před naším letopočtem |
|---|---|
| Strany | Athény a Sparta se spojenci |
| Spolky | Délský spolek proti Peloponéskému spolku |
| Zlom | sicilská výprava 415–413 před naším letopočtem |
| Rozhodující bitva | Aigospotamoi, 405 před naším letopočtem |
| Výsledek | porážka Athén |
| Hlavní pramen | Thúkydidés, pro závěr války Xenofón |
Historie
Peloponéská válka vypukla v době, kdy se po řecko-perských válkách vytvořily dvě soupeřící mocenské sféry. Athény stály v čele Délského spolku a díky loďstvu ovládaly moře, vybíraly příspěvky od spojenců a postupně proměňovaly původně obrannou alianci v athénskou hegemonii. Sparta vedla Peloponéský spolek a opírala se o silnou pozemní armádu, tradiční prestiž a síť pevninských spojenců. Střetávaly se obchodní zájmy, prestiž i odlišné politické modely – athénská demokracie a spartská oligarchická tradice.
Bezprostřední záminky se rodily v konfliktech mezi spojenci obou bloků. Klíčovou roli sehrály spory kolem Korkýry (Korfu), Potideie a obchodních omezení uvalených na Megaru. Antický historik Thúkydidés za hlubší příčinu označil obavu Sparty z rostoucí athénské moci.
První fáze, nazývaná archidámovská válka, začala roku 431 př. n. l. Athény zvolily strategii založenou na námořní převaze: obyvatelstvo Attiky se při spartských vpádech stahovalo za Dlouhé zdi a město se zásobovalo po moři. Sparta opakovaně pustošila venkov s cílem Athény hospodářsky zlomit. Roku 430 př. n. l. propukl v přeplněném městě mor, který zabil velkou část obyvatel včetně Perikla. Athény přesto ve válce pokračovaly, protože jejich finanční a námořní síla zůstala značná.
Roku 421 př. n. l. strany uzavřely Nikiův mír. Šlo spíše o příměří než o trvalé urovnání: nedůvěra přetrvala a spojenci obou stran pokračovali ve sporech. Významným mezníkem byla athénská sicilská výprava (415–413 př. n. l.), pokus ovládnout Syrakusy a posílit vliv v západním Středomoří. Expedice skončila katastrofou: Athény přišly o velkou část loďstva i vojska, což podlomilo jejich sílu i prestiž.
V závěrečné fázi, nazývané dekelejská neboli iónská válka, opevnili Sparťané na radu Alkibiada Dekeleiu nedaleko Athén, omezili tím athénské hospodářství a s perskými penězi budovali loďstvo. Athény prožily roku 411 př. n. l. oligarchický převrat skupiny Čtyř set a postupně ztrácely kontrolu nad spojenci i zásobovacími trasami. Rozhodující úder přišel roku 405 př. n. l. u Aigospotamoi, kde spartský velitel Lýsandros zničil athénské loďstvo. Roku 404 př. n. l. Athény kapitulovaly: přišly o hradby, loďstvo i zámořské državy a Sparta jim dosadila oligarchickou vládu třiceti tyranů.
Důsledky peloponéské války byly dalekosáhlé. Řecký svět se vyčerpal, mezi městskými státy se prohloubila nedůvěra a následující desetiletí přinesla nestabilní střídání hegemonů. Sparta sice zvítězila, ale nedokázala vytvořit trvalý a přijímaný řád. Oslabení řeckých poleis usnadnilo vzestup makedonské moci ve 4. století př. n. l.
Strategie, finance a mince
Válka byla střetem dvou odlišných mocenských systémů. Athény spoléhaly na loďstvo, finanční zdroje a síť spojenců, Sparta na disciplinovanou pozemní armádu a pevninské spojence. Athénský plán přečkat vpády za hradbami vyústil v humanitární krizi, když ve městě propukla epidemie. Spartské pustošení venkova dlouho nepřinášelo rozhodnutí, protože Athény dovážely zásoby po moři. Námořní válka vyžadovala peníze na posádky, stavbu lodí a udržení přístavů; teprve perské financování umožnilo Spartě vyrovnat se Athénám na moři.
Finanční vyčerpání Athén je vidět i na jejich mincích. Kolem roku 407 př. n. l. město roztavilo zlaté sochy bohyně Niké z Parthenónu a razilo z nich nouzové zlaté mince; o rok později následovaly nouzové mince z bronzu, na něž naráží Aristofanés v komedii Žáby. Průběh války známe především z Thúkydidova díla, závěrečné období popsal Xenofón.
