Rodrigo Borgia

Rodrigo Borgia (valencijsky Roderic Llançol i de Borja, italsky Rodrigo Borgia) se narodil 1. ledna 1431 ve městě Xàtiva nedaleko Valencie v Aragonském království. Jeho rodiči byli Jofré Llançol i Escrivà a Isabella de Borja, sestra budoucího papeže Kalixta III. Mladý Rodrigo studoval právo na proslulé univerzitě v Boloni, kde získal vzdělání v kanonickém i civilním právu.

Zvolení jeho strýce Alfonse de Borja papežem v roce 1455 otevřelo Rodrigovi cestu k nejvyšším církevním úřadům. V únoru 1456, ve věku pouhých pětadvaceti let, byl jmenován kardinálem-jáhnem kostela San Nicola in Carcere. O rok později získal prestižní úřad vicekancléře Svaté stolice, který zastával nepřetržitě pod dalšími čtyřmi papeži až do svého vlastního zvolení. Tento úřad mu zajistil značné bohatství a politický vliv v kurii.

Roku 1468 byl Rodrigo vysvěcen na kněze, ale jeho životní styl se příliš nezměnil. Papež Pius II. mu adresoval ostrou výtku za skandální chování na jedné slavnosti v Sieně. Rodrigo se stal biskupem valencijským po svém strýci a v roce 1492, krátce před smrtí Inocence VIII., prosadil povýšení Valencie na arcibiskupství, čímž se stal prvním valencijským arcibiskupem. Po jeho zvolení papežem přešel tento úřad na jeho syna Cesara.

Pontifikát (1492–1503)

Po smrti Inocence VIII. byl Rodrigo Borgia 11. srpna 1492 zvolen papežem a přijal jméno Alexandr VI. Konkláve provázely pověsti o úplatcích kardinálům, ačkoli praktiky podobného druhu byly v renesančních konkláve běžné. Alexandr se stal druhým papežem z rodu Borgiů a jedním z nejvlivnějších pontifiků vrcholné renesance.

Alexandr VI. ihned po nástupu obnovil pořádek v Římě, který sužovala vlna vražd a bezpráví. Nařídil vyšetřování zločinů, viníky nechal popravit a jejich domy zbořit. Každé úterý osobně vyslechl stížnosti poddaných. Tyto kroky mu zajistily oblibu římského obyvatelstva. V oblasti zahraniční politiky čelil francouzské invazi Karla VIII. do Itálie (1494) a vyjednal ústup francouzských vojsk z Říma. Později uzavřel spojenectví s Francií, když jeho syn Cesare vstoupil do služeb krále Ludvíka XII.

Historicky nejvýznamnějším počinem Alexandra VI. bylo vydání papežských bul Inter caetera (1493), které rozdělily nově objevené zámořské území mezi Španělsko a Portugalsko. Tyto dokumenty vedly k uzavření smlouvy z Tordesillas (1494) a položily právní základ pro španělskou kolonizaci Ameriky po plavbách Kryštofa Kolumba. Alexandr byl také významným mecenášem umění – pověřil malíře Pinturicchia výzdobou Borgiových apartmánů ve Vatikánu a zadal Michelangelovi první návrhy na přestavbu baziliky sv. Petra.

Rodina a potomci

Alexandr VI. je nechvalně proslulý svým rodinným životem, který se vymykal církevním normám i na poměry renesančních papežů. Se svou dlouholetou milenkou Vannozzou dei Cattanei měl čtyři legitimizované děti: Juana (vévodu z Gandíe), Cesara, Lucrezii a Jofréa. Další děti měl s jinými ženami, včetně Giulie Farnese, jejíž bratr Alessandro se později stal papežem Pavlem III.

Alexandr využíval sňatky svých dětí k budování politických aliancí. Lucrezia byla postupně provdána za Giovanniho Sforzu (manželství anulováno), Alfonsa Aragonského (zavražděn) a nakonec za Alfonsa I. d'Este, vévodu ferrarského. Cesare, původně kardinál, složil roku 1498 kardinálát a stal se vojevůdcem ve službách Francie. Jeho brutální vojenské tažení v Romagni inspirovalo Niccola Machiavelliho k sepsání spisu Vladař. Tragédií pro Alexandra byla vražda jeho oblíbeného syna Juana v červnu 1497 – zločin nebyl nikdy objasněn, ačkoli podezření padlo i na Cesara.

Pozoruhodné je, že pravnukem Alexandra VI. byl sv. František Borgiáš (1510–1572), třetí generál jezuitského řádu, jehož svatořečení v roce 1670 částečně rehabilitovalo pověst rodu. Praprababičkou papeže Inocence X. (1644–1655) byla Alexandrova dcera Isabella.

Smrt a odkaz

Alexandr VI. zemřel 18. srpna 1503 v Římě, pravděpodobně na malárii, ačkoli se dlouho tradovalo, že byl omylem otráven jedem určeným někomu jinému. Po jeho smrti Cesarova moc rychle upadla – byl poražen vojsky nového papeže Julia II., úhlavního nepřítele Borgiů, a zemřel roku 1507 v bitvě ve službách navarského krále.

Hodnocení Alexandra VI. je rozporuplné. Kritici ho považují za ztělesnění renesančního úpadku papežství, zatímco někteří pozdější papežové, jako Sixtus V. a Urban VIII., ho označili za jednoho z nejvýznamnějších pontifiků od sv. Petra. Alexandr bezesporu patřil mezi nejschopnější diplomaty a administrátory své doby, ale jeho soukromý život a nepotismus definitivně poznamenaly pověst rodu Borgiů.

Numismatický odkaz

Jedenáctiletý pontifikát Alexandra VI. zanechal bohatou mincovní produkci. Jeho ražby pocházejí nejméně ze sedmi papežských mincoven – vedle hlavní římské mincovny razil mince v Boloni, Anconě, Maceratě, Spoletě a dalších městech Papežského státu. Katalogy evidují přes 25 různých typů Alexandrových mincí.

Na líci zlatých dukátů (cca 3,5 g ryzího zlata) se typicky nachází rodový erb Borgiů – pasoucí se býk pod papežskou tiárou a zkříženými klíči. Rubní strana zobrazuje postavu sv. Petra s klíči, někdy doprovázenou sv. Pavlem. Běžné nápisy zahrnují Alexander VI Pont Max (Alexandr VI., nejvyšší pontifik) a Sanctus Petrus nebo Alma Roma. Stříbrné groše (cca 3,6 g) nesou na rubu nejčastěji motiv obou apoštolských knížat.

Na rozdíl od některých pozdějších papežů Alexandr VI. jen zřídka umisťoval na mince vlastní portrét. Existují však výjimečné bronzové portrétní medaile, připisované okruhu zlatníka Caradossa (Cristoforo Foppa) nebo tradici založené Cristoforem di Geremia. Korunovační medaile zobrazuje Alexandrův profil s tiárou a legendou Alexander VI Pont Max; na rubu je výjev korunovace s nápisem Coronat. Tyto medaile patří k významným ukázkám italské renesanční medailérské tvorby.

Zajímavosti

• Alexandr VI. jako první oficiálně potvrdil práva Španělska na území Nového světa – jeho buly z roku 1493 legitimizovaly španělskou kolonizaci Ameriky.
• Borgiové údajně pořádali ve Vatikánu skandální hostiny; nejznámější je tzv. „kaštanový banket" z roku 1501, jehož detaily zaznamenal papežský ceremoniář Johann Burchard.
• Lucrezia Borgia, často démonizovaná jako travička, se po otcově smrti stala respektovanou vévodkyní ferrarskou a mecenáškou umění.
• Erb s pasoucím se býkem, který Alexandr používal, se stal neodmyslitelným symbolem rodu Borgiů na mincích i medailích.