Sankin kótai

Sankin kótai byl systém střídavé služby, který za tokugawského šógunátu ukládal knížatům daimjó pobývat v Edu a udržovat tam rezidenci, rodiny přitom zůstávaly v hlavním městě. Povinnost kodifikovaná roku 1635 posilovala kontrolu šóguna, podporovala silniční síť. Roku 1862 byla zásadně zmírněna.

Historie

Tokugawa Iejasu po vítězství u Sekigahary roku 1600 a získání titulu šóguna roku 1603 budoval systém vlády, který spojoval centrální autoritu s územní mocí daimjó. Pobyt vazalů u pána měl starší kořeny, Tokugawové jej však proměnili v pravidelnou instituci.

Předpisy pro vojenské rody roku 1635 za Tokugawy Iemicu nařídily daimjó střídavě pobývat ve vlastním panství a v Edu. Obvyklý rytmus byl roční, lišil se však podle kategorie a vzdálenosti. Manželky a dědicové zůstávali v Edu jako záruka loajality a součást dvorského života.

Procesí daimjó po hlavních cestách byla nákladná a ceremoniálně předepsaná. Panství muselo financovat rezidenci, početný doprovod, ubytování a dary. Systém omezoval zdroje pro samostatnou vojenskou politiku, ale nebyl jen záměrným ekonomickým ničením vazalů.

Pravidelná doprava podporovala hostince, poštovní stanice, mosty, trhy a tok informací. Edo rostlo v jedno z největších měst světa. Řemeslníci a obchodníci zásobovali rezidence a procesí, zatímco regionální kultura a zboží se přesouvaly mezi panstvími.

Šógunát kontroloval trasy, velikost doprovodu a povolení k cestě. Daimjó zároveň používali průvody k reprezentaci vlastního postavení. Skutečné výdaje se lišily a některá panství hledala úspory, proto nelze každému průvodu připsat stejný počet lidí.

Roku 1862, v krizi před pádem šógunátu, byla povinnost výrazně uvolněna a rodiny mohly Edo opouštět. Obnova císařské vlády po roce 1868 systém ukončila. Jeho hospodářské a urbanizační důsledky však přetrvaly.

Střídavý pobyt, průvody a hospodářské náklady

Japonské znaky 参勤交代 se přepisují sankin kōtai; český přepis může používat kótai. V přepisu je třeba zachovat délku samohlásky. Překlad „střídavá služba“ je výstižnější než pouhé „rukojmí“.

Dochovaný průvodní svitek zobrazuje reprezentaci, nemusí přesně zachytit každého účastníka. Účetní knihy, předpisy a cestovní deníky ukazují skutečné náklady a trasu. Čísla se uvádějí pro konkrétní panství a rok.

Mince utracené při cestě byly běžnými platidly tokugawského systému. Neexistuje jednotný nominál sankin kótai. Přímou vazbu k určitému průvodu dokládá účet, pokladní obal nebo archeologický kontext.