Savojští
Savojští (italsky Casa Savoia, francouzsky Maison de Savoie) byli jednou z nejstarších evropských královských dynastií, která vládla v Savojsku, Piemontu, Sardinii a později sjednocené Itálii od 11. století až do roku 1946. Z numismatického hlediska patří mezi nejvýznamnější evropské rody, neboť razili mince v několika státních útvarech po více než osm století. Jejich mincovnictví prošlo pozoruhodným vývojem od středověkých feudálních ražeb přes renesanční a barokní mince až po moderní měny, čímž vytvořili jeden z nejdelších a nejbohatších dynastických numismatických příběhů v evropských dějinách.
Historie
Dynastie Savojských odvozovala svůj původ od Humberta I. Bělorukhého (980–1047/48), který získal území v alpské oblasti na pomezí dnešní Francie, Švýcarska a Itálie. Díky strategické poloze svého panství na průsmycích mezi Itálií a Francií dokázali Savojští postupně rozšiřovat svůj vliv. Původně byli hrabaty, v roce 1416 získali titul vévodů savojských a postupně rozšířili svou moc do oblasti Piemontu a dalších částí severní Itálie. Zásadním momentem byl rok 1720, kdy Viktor Amadeus II. získal titul krále Sardinie (i když většinu jejich území tvořil Piemont na pevnině). Pod vedením Viktora Emanuela II. sehráli Savojští klíčovou roli v hnutí Risorgimento za sjednocení Itálie, které bylo dokončeno v roce 1861, kdy se Viktor Emanuel II. stal prvním králem sjednocené Itálie. Dynastie vládla Italskému království až do roku 1946, kdy byla po referendu zrušena monarchie a poslední král Umberto II. odešel do exilu. Během staletí své vlády byli Savojští zapojeni do složité evropské diplomacie a válek, což se odráželo i v jejich střídavé orientaci na Francii či habsburskou říši. Jejich hlavními městy byly postupně Chambéry v Savojsku, Turín v Piemontu, a po sjednocení Itálie Řím.
Mincovnictví Savojských prošlo během staletí dramatickým vývojem. V raném období (11.–14. století) razili jako feudální páni především stříbrné denáry v mincovnách v Suse, Aostě a Chambéry, které byly podobné soudobým francouzským feudálním ražbám. Po povýšení na vévody v 15. století výrazně rozšířili své mincovnictví a začali razit širokou škálu mincí včetně zlatých dukátů a jejich násobků, stříbrných tolarů (scudo) a menších nominálů. S rostoucím významem rodu se zlepšovala i umělecká kvalita jejich mincí – zejména v období renesance a baroka nesly mince Savojských portréty panovníků, které patřily k nejlepším v evropském mincovnictví. Po získání královského titulu v roce 1720 došlo k další standardizaci mincovního systému a zavedení nových, reprezentativních ražeb. V 19. století, po sjednocení Itálie, se staly mince Savojských oficiální italskou měnou – nejprve to byl scudo (5 lir) a později lira, která zůstala italskou měnou až do zavedení eura.
Na aversu (líci) mincí Savojských byl zpravidla portrét vládnoucího panovníka (v raném období často nahrazený jen nápisem) s příslušnými tituly, které se postupně rozšiřovaly od jednoduchého COMES SABAUDIAE (hrabě savojský) až po složité královské tituly jako DEI GRATIA REX SARDINIAE, CYPRI ET IERUSALEM (Z Boží milosti král Sardinie, Kypru a Jeruzaléma) nebo VITTORIO EMANUELE II RE D'ITALIA (Viktor Emanuel II., král Itálie). Na reversu (rubu) byl zpočátku často kříž, později rodový znak Savojských – bílý kříž na červeném poli, často doplněný o heraldické symboly dalších území pod jejich vládou. Po sjednocení Itálie se na reversech objevoval savojský štít v centru obklopený královskou korunou a vavřínovými větvemi. Mince byly raženy v mnoha mincovnách, z nichž nejvýznamnější byly Turín (hlavní mincovna od 16. století), Chambéry (hlavní mincovna raného období), Milán (po připojení Lombardie) a Řím (po sjednocení Itálie). Kvalita mincí Savojských byla obecně vysoká, zejména v období vrcholného postavení rodu v 18. a 19. století, kdy pověřovali návrhem svých mincí přední umělce své doby.
Význam pro investory a sběratele
Mince dynastie Savojských představují mimořádně široké a zajímavé sběratelské pole, pokrývající více než osm staletí evropské numismatické historie. Pro sběratele jsou atraktivní díky své historické důležitosti, umělecké kvalitě a velké rozmanitosti typů a nominálů. Obzvláště ceněné jsou rané feudální ražby, které jsou velmi vzácné, a reprezentativní zlaté a velké stříbrné mince z období vévodství a rané fáze království. Pro investory mohou mince Savojských představovat zajímavou příležitost – zejména zlaté ražby kombinují materiálovou hodnotu s numismatickou prémií a potenciálem dlouhodobého růstu. Numismatická hodnota je podpořena stálým zájmem italských a mezinárodních sběratelů o tyto historicky významné mince. Zvláštní sběratelskou hodnotu mají mince z období sjednocení Itálie, zejména první ražby Viktora Emanuela II. jako krále Itálie, které jsou důležitými historickými dokumenty vzniku moderního italského státu.
Příklady
Nejvýznamnější mince ražené dynastií Savojských:
- Středověký denár – stříbrná mince s křížem a nápisem COMES SABAUDIAE
- Zlatý scudo (écu d'or) – renesanční zlatá mince zavedená v 16. století
- Stříbrný tolar (scudo) – velká stříbrná mince z období vévodství a království
- Doppia – zlatá mince v hodnotě dvou scudů, ražená od 17. století
- Italská lira – základní mince sjednocené Itálie pod vládou Savojských
Zajímavosti
- Savojský kříž, který se pravidelně objevoval na mincích dynastie, je dodnes součástí italské státní symboliky a objevuje se na státní vlajce i znaku, přestože monarchie byla zrušena – je to jeden z mála případů, kdy se heraldický symbol bývalé královské dynastie stal symbolem republiky.
- Za vlády Savojských došlo k několika zajímavým měnovým experimentům, například když Karel Emanuel I. v letech 1614–1617 nechal razit tzv. "obsidiální mince" (mince z nouze) během války s Mantovou, které měly garantovanou hodnotu značně převyšující hodnotu kovu, z něhož byly vyrobeny.
- Během francouzské okupace Piemontu za napoleonských válek (1798–1814) byly mince Savojských nahrazeny francouzskými, což je jediná významnější přestávka v jejich téměř nepřetržité více než osmisetrohé mincovní historii.
- Savojští byli jednou z dynastií, která si dělala nárok na titul krále Kypru a Jeruzaléma (získaný sňatkovou politikou), což se odráželo v nápisech na jejich mincích až do 19. století, přestože faktickou vládu nad těmito územími nikdy nevykonávali.