Směnka

Směnka je cenný papír obsahující bezpodmínečný písemný závazek dlužníka zaplatit určitou peněžní částku v určeném čase a místě. Tento převoditelný dluhový instrument vznikl ve středověké Itálii jako nástroj bezhotovostního platebního styku mezi obchodníky a stal se základem moderního bankovnictví. Pro numismatiku a finanční historii je směnka klíčová jako předchůdce papírových peněz a první forma abstraktního platebního instrumentu.

Historie

Směnka vznikla ve 12. století v severoitalských městských republikách, zejména v Janově, Benátkách a Florencii. Italští bankéři vyvinuli tento instrument jako řešení problémů spojených s přepravou mincí na dlouhé vzdálenosti. Riziko loupeže, váha kovových peněz a rozdílné měnové systémy komplikovaly mezinárodní obchod. První známá směnka pochází z Janova z roku 1156. Systém umožňoval obchodníkovi složit peníze u bankéře v jednom městě a vyzvednout odpovídající částku u jeho partnera v jiném městě.

Ve 13. a 14. století se směnečný systém rozšířil po celé Evropě prostřednictvím italských bankovních domů. Rodiny Medici, Bardi a Peruzzi vytvořily síť poboček od Londýna po Konstantinopol. Směnka se stala nejen platebním prostředkem, ale také úvěrovým instrumentem. Vyvinuly se různé typy směnek včetně cizí směnky vystavené na třetí osobu a vlastní směnky představující dlužní úpis. Církevní zákaz lichvy byl obcházen skrytým úrokem v kurzu směny.

V 16. století se Antverpy staly evropským centrem směnečného obchodu. Tamní burza zprostředkovávala směnečné obchody pro celou Evropu. Vznikla praxe eskontování směnek, kdy bankéři odkupovali směnky před splatností se srážkou. V roce 1651 vydala Švédská říše první směnečný řád kodifikující pravidla. Postupně vzniklo jednotné směnečné právo založené na principu abstraktnosti a formální přísnosti závazku.

Moderní směnečné právo bylo sjednoceno Ženevskými konvencemi z roku 1930, které přijala většina kontinentální Evropy. Směnka si zachovala význam v mezinárodním obchodě až do 20. století, kdy ji postupně nahradily bankovní převody a dokumentární akreditivy. V současnosti se směnka používá především jako zajišťovací instrument úvěrů. Historický význam směnky spočívá v tom, že vytvořila základ bezhotovostního platebního styku a moderního bankovnictví.

Funkce a druhy směnek

Směnka plnila v historii několik základních funkcí. Platební funkce umožňovala bezhotovostní úhradu na vzdálenost a v jiné měně. Úvěrová funkce spočívala v odložení platby do budoucnosti s možností refinancování eskontem. Zajišťovací funkce využívala abstraktní povahu směnečného závazku nezávislého na základním obchodu. Základní typy směnek zahrnují vlastní směnku, kde vystavitel slibuje zaplatit, a cizí směnku, kde vystavitel přikazuje třetí osobě zaplatit.

Směnečné náležitosti jsou přísně formální. Směnka musí obsahovat slovo směnka v textu listiny, bezpodmínečný příkaz nebo slib zaplatit, údaj peněžní sumy, jméno toho, kdo má platit, údaj splatnosti, místo placení a podpis výstavce. Převoditelnost směnky indosamentem umožnila její oběh jako kvazi-peněz. Systém směnečného rukojemství zajišťoval důvěru v platební schopnost. Institut protestu pro neplacení chránil věřitele rychlým soudním vymáháním.

Zajímavosti

• Slovo směnka pochází z německého Wechsel, což znamená výměna nebo směna
• Největší směnečný skandál způsobil pád bankovního domu Fuggerů v 16. století
• Napoleon financoval své války vydáváním státních směnek, což vedlo k inflaci
• První česká směnka byla vystavena v Praze roku 1350 italským obchodníkem
• Směnečný protest se prováděl veřejně u notáře jako ostuda dlužníka
• Falšování směnek se ve středověku trestalo useknutím ruky