Solidus

Solidus označuje zlatou minci o váze 4,55 gramu zavedenou římským císařem Constantinem I. Velikým roku 309 jako základ měnové reformy, která se stala na tisíc let nejstabilnější měnou antického a středověkého světa. V českém prostředí fungoval solidus především jako početní jednotka v rámci karolínského měnového systému, kde představoval dvanáctinu libry a dvanáctinásobek denáru.

Historie

Vznik solidu úzce souvisí s hlubokou hospodářskou krizí pozdní římské říše. Na počátku 4. století trpělo římské impérium hyperinflací způsobenou nekontrolovaným ražením znehodnocených stříbrných a bronzových mincí. Měnový chaos paralyzoval obchod a podkopával důvěru v státní instituce. Císař Diocletianus se pokusil o stabilizaci zavedením nového aureusu, jeho reforma však selhala kvůli nedostatku zlata v císařské pokladně.

Zásadní obrat přinesl až Constantinus I., který po vítězství nad Maxentiem u Milvijského mostu získal kontrolu nad bohatými zlatými doly v Dácii a Thrákii. Roku 309 zahájil ražbu nové zlaté mince nazvané solidus aureus, což v překladu znamená pevný či spolehlivý zlatý. Mince vážila přesně 1/72 římské libry, tedy 4,55 gramu čistého zlata. Tato váha zůstala neměnná po celou dobu existence východořímské říše.

Solidus se rychle prosadil jako mezinárodní obchodní měna. Jeho stabilita kontrastovala s neustálým znehodnocováním stříbrných a měděných nominálů. Konstantinovi nástupci pokračovali v ražbě solidů ve velkém množství. Za vlády Justiniána I. v 6. století dosáhla byzantská ekonomika založená na zlatém standardu svého vrcholu. Solidy z Konstantinopole proudily do celého známého světa od Británie po Indii.

V západní Evropě přežil solidus pád západořímské říše roku 476. Germánští králové napodobovali byzantské vzory a razili vlastní zlaté mince podle váhy solidu. Merovejci ve Francii vydávali takzvané tremissy, třetinové solidy. Vizigótští panovníci ve Španělsku razili solidy s vlastními portréty. Langobardští vévodové v Itálii zachovávali byzantskou ikonografii včetně obrazu císaře.

Zásadní změnu přinesl vzestup Karolínské říše. Karel Veliký provedl roku 793 měnovou reformu, která opustila zlatý standard. Nová karolínská libra o váze přibližně 408 gramů stříbra se účetně dělila na 20 solidů a 240 denárů. Paradoxně tedy solidus přestal být fyzickou mincí a stal se pouze početní jednotkou. Jeden solidus odpovídal dvanácti stříbrným denárům.

V českých zemích se s pojmem solidus setkáváme od 10. století. Nejstarší písemné prameny, včetně Kristiánovy legendy, dokládají používání solidů jako účetní jednotky při větších platbách. Český měnový systém převzal karolínský model, kde libra obsahovala 20 solidů. Zpočátku se rozlišovaly dlouhé solidy po 30 denárech a krátké solidy po 12 denárech, podle toho, zda se libra dělila na 8 nebo 20 dílů.

Ve 13. století převládlo v Čechách používání krátkých solidů. Listiny té doby často uvádějí platby v marce solidorum, tedy hřivnách solidů. Na Moravě se paralelně používal takzvaný vídeňský solidus, který měl odlišnou hodnotu od českého. Tato dvojkolejnost komplikovala obchodní styky mezi oběma zeměmi.

Zavedení pražského groše Václavem II. roku 1300 znamenalo revoluci v českém mincovnictví. Groš v hodnotě 12 parvů fakticky nahradil krátký solidus jako reálnou minci. Přesto se pojem solidus udržel v účetnictví až do raného novověku. Ještě v 16. století nacházíme v městských knihách zápisy používající solidus jako početní jednotku.

V byzantské říši pokračovala ražba zlatých solidů až do 11. století, kdy je postupně nahradil lehčí hyperpyron. Název solidus však přežil v různých podobách dodnes. Italské soldo, francouzské sou a anglické shilling etymologicky vycházejí ze starořímského solidu. Symbol s pro šilink a historická zkratka £sd pro libry, šilinky a pence připomínají karolínský systém libra-solidus-denarius.

Vlastnosti a význam solidu

Fyzický solidus představoval vrchol antického mincovního umění. Byzantské exempláře nesou na aversu bust císaře s diadémem a nápisem jeho titulů. Revers zobrazuje nejčastěji Viktorii držící kříž, později Krista nebo Pannu Marii. Okraj mincí byl často vroubkovaný jako ochrana proti okrajování. Kvalita ražby umožňovala rozpoznat i nejmenší detaily císařského roucha.

Technologie výroby solidů dosáhla mimořádné úrovně. Byzantské mincovny v Konstantinopoli, Antiochii a Alexandrii používaly přesné váhy kontrolované státními úředníky. Každá mince procházela zkouškou ryzosti. Padělání solidů se trestalo smrtí upálením. Razidla vyráběli specializovaní rytci podle oficiálních předloh schválených císařem.

V českém prostředí fungoval solidus jako mezičlánek měnové soustavy. Usnadňoval přepočty mezi drobnými denáry a velkými hřivnami. Při obchodních transakcích se částky často vyjadřovaly v solidech, ačkoli skutečná platba probíhala v denárech. Tento systém umožňoval flexibilní oceňování zboží bez nutnosti manipulace s velkým množstvím drobných mincí.

Archeologické nálezy byzantských solidů na území Čech a Moravy dokládají dálkový obchod raného středověku. Zlaté mince sloužily jako platidlo při nákupu luxusního zboží, výkupné za významné zajatce nebo diplomatické dary. Jejich přítomnost svědčí o zapojení českých zemí do evropské obchodní sítě.

Zajímavosti

• Název soldát pochází od solidu - římští legionáři dostávali žold částečně v těchto zlatých mincích.
• Největší poklad byzantských solidů v Čechách byl objeven roku 1953 u Zemianského Podhradí - obsahoval 40 zlatých mincí z 6. století.
• Alchymisté věřili, že byzantské solidy obsahují filosofické zlato s magickými vlastnostmi.
• Arabové nazývali byzantský solidus dínár rúmí (římský denár) a razili podle něj vlastní zlaté dínáry.
• V účetních knihách Karlovy univerzity z 15. století se školné zapisovalo v solidech, přestože se platilo v groších.
• Poslední solidus vyrazila byzantská mincovna v Trapezuntu roku 1081, tedy pouhé dva roky před první křížovou výpravou.