Statér

Statér označuje antickou minci raženou původně ze slitiny zlata a stříbra zvané elektron, později z čistého zlata či stříbra, která se stala základní měnovou jednotkou starověkého světa. Na území Čech a Moravy razili keltské kmeny vlastní varianty statérů známé jako duhovky, představující vrchol předřímského mincovnictví ve střední Evropě.

Historie

Vznik statéru je spjat s počátky mincovnictví v maloasijské Lýdii kolem roku 650 před naším letopočtem. První statéry byly raženy z přírodního elektronu, slitiny obsahující přibližně 70 procent zlata a 30 procent stříbra, která se nacházela v řece Paktolos. Lýdský král Kroisos kolem roku 560 před Kristem zavedl revoluci oddělením zlatých a stříbrných statérů, čímž vytvořil první bimetalický měnový systém. Zlatý statér vážil 10,9 gramu, stříbrný 10,8 gramu.

Řecké městské státy převzaly koncept statéru a adaptovaly jej podle místních potřeb. Korintský statér z 6. století před Kristem zobrazoval okřídleného Pegase a vážil 8,6 gramu. Tento typ se stal vzorem pro celé západní Středomoří. Athénský systém používal tetradrachmu jako ekvivalent statéru, ale termín statér rezervoval pro zlaté mince. Význam slova postupně přešel z označení konkrétní mince na obecný pojem pro hlavní měnovou jednotku.

Makedonská expanze pod Filipem II. a zejména Alexandrem Velikým rozšířila statér po celém známém světě. Alexandrovy zlaté statéry o váze 8,6 gramu s portrétem Athény a stojící bohyní Niké se staly první skutečně mezinárodní měnou. Po Alexandrově smrti roku 323 před Kristem jeho nástupci pokračovali v ražbě těchto mincí, které zůstaly obchodním standardem po staletí. Jejich napodobeniny nacházíme od Hispánie po Indii.

Do střední Evropy přinesli tradici ražby statérů Keltové, kteří od 3. století před Kristem vytvářeli vlastní interpretace řeckých a makedonských vzorů. První keltské statéry byly věrnými kopiemi, postupně však docházelo k abstraktizaci motivů až k úplnému rozpadu původní ikonografie. Tento proces, nazývaný keltizace, vedl k vzniku unikátního uměleckého stylu kombinujícího středomořské vlivy s domácí tradicí.

Na území Čech a Moravy začali bójští Keltové razit vlastní zlaté statéry přibližně od roku 160 před Kristem. Tyto mince, lidově nazývané duhovky podle pověsti, že se objevují na místech, kde se duha dotýká země, představují čtyři chronologické skupiny odrážející politický a ekonomický vývoj keltské společnosti.

První skupina (označovaná jako typ A) vznikla napodobením statérů Alexandra Velikého nebo jeho nástupce Filipa III. Arrhidaia. Na lícní straně nesou stylizovanou hlavu Athény s korintskou přilbou, na rubu okřídlenou bohyni Niké držící věnec vítězství. Tyto nejstarší české statéry váží mezi 8,11 až 8,46 gramu při velmi vysoké ryzosti 970 promile. Pravděpodobně byly raženy v centrální mincovně na moravském oppidu, možná ve Starém Hradisku nebo Hostýně.

Druhá skupina (typ B) představuje první originální českou měnu. Tyto takzvané mušlové statéry dostaly název podle charakteristického motivu na lícní straně připomínajícího lasturu nebo stylizovaný trojlístek. Některé interpretace vidí v tomto symbolu hlavu kančí, znak bójského kmene. Váha těchto mincí se pohybuje mezi 7,19 až 7,66 gramu při ryzosti 945 až 971 promile. Jejich výroba se soustředila již přímo v Čechách, pravděpodobně v oppidu Závist nebo Stradonice.

Třetí skupina (typ C) dokládá postupný ekonomický úpadek keltské společnosti. Hmotnost statérů klesá z původních 7,17 na pouhých 6,53 gramu, současně kolísá i obsah zlata mezi 934 až 1000 promile. Ikonografie se stává ještě abstraktnější, často se omezuje na hrbolky a jednoduché geometrické tvary. Tato fáze odpovídá období rostoucího germánského tlaku a vnitřních konfliktů v keltské společnosti kolem přelomu letopočtu.

Poslední skupina (typ D) pochází z podunajské oblasti, především z oppida Bratislava. Tyto mince o hmotnosti 6,43 až 6,48 gramu nesou latinský nápis BIATEC a další jména keltských vládců jako NONNOS, DEVIL nebo COISA. Představují završení keltského mincovnictví těsně před římskou expanzí. Po roce 10 našeho letopočtu keltská ražba statérů definitivně končí.

Kromě celých statérů Keltové razili také zlomkové nominály - třetiny (trity), osminy (hemidrachmy) a dvacetčtvrtiny. Existence tohoto propracovaného systému dokládá vyspělou monetární ekonomiku keltské společnosti. Archeologické nálezy ukazují, že statéry sloužily nejen jako platidlo, ale také jako prostředek tezaurace a rituální obětiny.

Římská expanze znamenala konec samostatné ražby statérů ve střední Evropě. Aureus postupně nahradil keltské zlaté mince, ačkoli v okrajových oblastech barbarika nacházíme napodobeniny římských zlatých mincí ještě ve 3. století našeho letopočtu. Tyto barbarské imitace, často razené z nekvalitního zlata nebo pozlacené mědi, dokládají přetrvávající prestiž zlaté mince v germánské společnosti.

Byzantská říše zachovala tradici zlatého statéru v podobě solidu, který se stal nástupcem antického statéru. Váha 4,55 gramu čistého zlata zůstala neměnná po tisíc let, od Konstantina Velikého po pád Konstantinopole. Prostřednictvím obchodu a diplomatických darů se byzantské solidy dostávaly až do střední Evropy, kde inspirovaly raně středověké pokusy o ražbu zlatých mincí.

Numismatický význam a sběratelská hodnota

Keltské statéry představují nejvzácnější archeologické nálezy z období laténu na našem území. Jejich umělecká hodnota spočívá v unikátní syntéze mediteránního a barbarského umění. Proces postupné abstraktizace řeckých motivů dokumentuje fascinující kulturní transformaci, kdy realistické zobrazení přechází v symbolický jazyk srozumitelný pouze zasvěceným.

Duhovky patří mezi nejdražší české numismatické předměty. Kvalitní exemplář skupiny A se na aukcích pohybuje v řádu statisíců korun, vzácné varianty s čitelným nápisem BIATEC dosahují milionových částek. Pro sběratele představují tyto mince spojení s heroickou dobou našich dějin, obdobím samostatné keltské civilizace před příchodem Germánů a Slovanů.

Moderní výzkum využívá spektrální analýzu k určení původu zlata použitého na ražbu. Izotopové složení umožňuje identifikovat konkrétní zlatonosné lokality, což přináší informace o obchodních cestách a ekonomických vazbách keltské společnosti. Metalografická analýza razidel odhaluje technologické postupy a organizaci mincovní výroby.

Ochrana těchto památek je prioritou státní památkové péče. Nelegální používání detektorů kovů a rabování archeologických lokalit představuje vážný problém. Každý nález keltského statéru musí být podle zákona ohlášen, nálezce má nárok na odměnu ve výši ceny kovu a přirážku až do výše kulturně historické hodnoty nálezu.

Zajímavosti

• Největší depot keltských statérů v Čechách byl objeven roku 1771 u Podmokel - obsahoval přes 5000 zlatých mincí o celkové váze 40 kilogramů.
• Název duhovka pochází z lidové pověry, že tyto mince lze najít pouze za deště na místě, kde se duha dotýká země.
• Keltský vládce Biatec zobrazený na slovenské pětikoruně byl historickou postavou raženou na statérech z Bratislavského oppida.
• Chemická analýza prokázala, že zlato pro české statéry pocházelo z rýžovišť na Otavě a z dolů v Jeseníkách.
• Podle Caesara měli Keltové zakázáno používat písmo pro posvátné účely, výjimkou byly právě nápisy na mincích.
• Nejlehčí známý keltský statér z našeho území váží pouhých 5,8 gramu a pochází z pozdní doby kolem roku 10 našeho letopočtu.