Světec

Světec nebo světice je osoba formálně uznaná křesťanskou církví za svatou na základě příkladného života, mučednické smrti nebo zázraků. Svatí jsou uctíváni jako přímluvci u Boha a vzory křesťanského života, jejich památka se slaví v liturgickém kalendáři.

Historie

Úcta ke svatým se vyvinula z raně křesťanského kultu mučedníků, kteří položili život za víru během pronásledování. První doložené uctívání se vztahuje k svatému Polykarpu ze Smyrny, umučenému roku 155, jehož ostatky věřící sbírali jako "dražší než drahokamy". Křesťané slavili výročí smrti mučedníků (dies natalis) jako jejich narození pro věčný život. Nad hroby mučedníků se konaly bohoslužby a stavěly se martyria - pamětní kaple.

Po ukončení pronásledování ediktem milánským roku 313 se okruh svatých rozšířil o vyznavače (confessores) - osoby, které žily svatým životem bez mučednické smrti. Svatý Antonín Veliký, otec mnišství, nebo svatý Martin z Tours byli první nemučedníci uctívaní jako svatí. Vznikla hagiografická literatura - životopisy svatých plné zázraků a morálních příkladů, které formovaly lidovou zbožnost.

Ve 4.-5. století se rozvinul kult relikvií. Ostatky svatých byly přenášeny (translace) do kostelů, děleny a distribuovány. Svatá Helena, matka císaře Konstantina, údajně objevila v Jeruzalémě Kristův kříž a další relikvie. Poutě ke hrobům svatých - do Říma k apoštolům, do Santiaga de Compostela ke svatému Jakubovi, do Tours ke svatému Martinovi - se staly masovým fenoménem. Dotyk nebo blízkost relikvií měla přinášet uzdravení a požehnání.

Byzantská tradice rozvinula ikonografii svatých. Ikony nebyly pouhými obrazy, ale zpřítomněním svatého. Ikonoklasmus 8.-9. století a jeho překonání na 2. nicejském koncilu roku 787 teologicky ukotvil úctu k obrazům. Východní církev rozlišuje mezi latrií (klanění náležející pouze Bohu) a dulií (úcta vzdávaná svatým). Synaxaria a menologia katalogizovala svaté podle liturgického kalendáře.

Karolínská doba viděla systematizaci kultu svatých na západě. Alkuin z Yorku sestavil martyrologium s denním čtením o svatých. Translace relikvií doprovázely christianizaci - svatý Bonifác do Germánie, svatý Ansgar do Skandinávie, svatý Vojtěch do Pruska. Každý oltář musel obsahovat relikvie, což vedlo k rozsáhlému obchodu s ostatky, často pochybnými.

V českých zemích stáli u počátků úcty svatí Cyril a Metoděj, svatá Ludmila a především svatý Václav, jehož kult se stal základem české státnosti. Svatováclavská tradice spojovala náboženskou úctu s politickou ideologií - kníže jako věčný patron země. Svatý Vojtěch, druhý pražský biskup, se stal prvním českým světcem s mezinárodním kultem. Svatá Anežka Česká reprezentovala ženskou svatost a kontemplativní tradici.

Středověk viděl explozi počtu svatých. Vznikaly specializace - svatý Kryštof chránil před náhlou smrtí, svatý Blažej před nemocemi krku, svatý Antonín Paduánský pomáhal najít ztracené věci. Čtrnáct svatých pomocníků poskytovalo ochranu v různých potřebách. Legendy jako Legenda aurea Jakuba de Voragine šířily hagiografické příběhy plné fantastických prvků.

Od 10. století se prosazovala papežská kontrola kanonizace. První papežsky kanonizovaný světec byl svatý Oldřich z Augsburgu roku 993 papežem Janem XV. Alexandr III. roku 1170 rezervoval právo svatořečení výhradně papeži. Proces kanonizace se formalizoval - vyžadoval důkaz heroických ctností, zázraků a místní kult. Tomáš Akvinský teologicky zdůvodnil přímluvu svatých a úctu k relikviím.

Reformace 16. století radikálně zpochybnila kult svatých. Martin Luther kritizoval modlitby ke svatým jako modloslužbu a zpochybnil většinu legend. Kalvinisté zcela odmítli úctu ke svatým a ničili obrazy (obrazoborectví). Anglikánská církev zachovala památku svatých, ale omezila jejich přímluvnou roli. Tridentský koncil obhájil katolickou praxi, ale požadoval očištění od pověrečných prvků.

Protireformace využila kult svatých jako nástroj rekatolizace. Barokní svatí - svatý Ignác z Loyoly, svatá Terezie z Ávily, svatý František Saleský - ztělesňovali ideály obnoveného katolicismu. Svatý Jan Nepomucký se stal symbolem protireformace v Čechách. Barokní umění zobrazovalo extáze, vidění a mystické sňatky svatých s dramatickou expresivitou.

Osvícenství kritizovalo "pověrečnou" úctu ke svatým. Josef II. rušil svátky, omezoval procesí a poutě. Romantismus 19. století obnovil zájem o středověké svaté. Mariánská zjevení v La Salette, Lurdech a Fatimě vyvolala novou vlnu lidové zbožnosti. Pius IX. vyhlásil dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie roku 1854.

Moderní doba přinesla nové typy svatosti. Svatá Terezie z Lisieux představovala "malou cestu" duchovního dětství. Mučedníci totalitních režimů - svatý Maxmilián Kolbe, svatá Edita Steinová - svědčili o víře v extrémních podmínkách. Jan Pavel II. kanonizoval více svatých než všichni papežové dohromady, včetně svaté Anežky České roku 1989, symbolicky před pádem komunismu.

Druhý vatikánský koncil zdůraznil univerzální povolání ke svatosti všech křesťanů. Liturgická reforma omezila počet svátků, ale zachovala úctu ke svatým jako vzorům následování Krista. Ekumenické hnutí hledá společnou úctu k svatým prvního tisíciletí. Pravoslavná církev kanonizuje synodálně, protestantské církve připomínají "svědky víry".

Proces svatořečení a typologie svatých

Současný katolický proces kanonizace zahrnuje několik stupňů. Diecézní proces zkoumá život kandidáta, shromažďuje svědectví a dokumenty. Kongregace pro svatořečení v Římě posuzuje heroické ctnosti nebo mučednictví. Pro blahořečení je vyžadován jeden zázrak, pro svatořečení druhý, obvykle lékařsky nevysvětlitelná uzdravení. Titul "ctihodný" označuje uznané ctnosti, "blahoslavený" místní úctu, "svatý" univerzální kult.

Typologie svatých rozlišuje mučedníky (zemřelí pro víru), vyznavače (svatý život), panny (zasvěcené panenství), učitele církve (teologický přínos), zakladatele řádů. Patronáty spojují svaté s profesemi, místy nebo situacemi. Liturgický kalendář stanovuje stupně slavení - slavnost, svátek, památka. Ikonografie využívá atributy k identifikaci - palmová ratolest pro mučedníky, kniha pro učitele.

Zajímavosti

• Rekordmanem v počtu kanonizací je Jan Pavel II. se 482 svatými a 1338 blahoslavenými během 27 let pontifikátu
• Proces kanonizace Johanky z Arku trval 489 let od její smrti roku 1431 do svatořečení roku 1920
• V kalendáři katolické církve je obsazeno 365 dní svátky svatých, některé dny připadá svátek až 30 svatým současně