12 krejcar

12 krejcar neboli dvanáctikrejcar je stříbrná mince, která se v českých zemích objevila zejména v bouřlivých letech 1619–1623 a později krátce znovu na konci 18. století. Vznikla jako střední nominál krejcarové soustavy a její ražba souvisela s měnovými zásahy doby.

Historie

12 krejcar byl zaveden českými stavy v období stavovského povstání jako součást snahy upravit mincovní systém a zajistit dostatek použitelného stříbrného oběživa. Klíčovým momentem byla mincovní instrukce z 15. června 1619, která tento nominál zavedla s předepsanou hmotností 4,66 g. Obrazová výzdoba byla prakticky shodná se 24 krejcarem, což nebyla náhoda: uprostřed rychlých změn v oběhu bylo výhodné držet jednotný „výtvarný jazyk“ nominálové řady a odlišovat hodnotu spíše velikostí a čitelnými prvky než zcela novým motivem.

Ražba se rozběhla v několika mincovnách najednou. V Čechách byl 12 krejcar ražen v Praze roku 1619 (mincmistr B. Hübmer), v Kutné Hoře rovněž roku 1619 (mincmistr Š. Hölzl) a v Jáchymově v letech 1619–1620 (mincmistr C. Lengefelder). Už tato síť mincoven ukazuje, že nešlo o okrajový experiment, ale o nominál určený k reálnému oběhu, který měl doplnit peněžní systém v době, kdy se ekonomika i politika dostávaly pod obrovský tlak.

Zajímavou odlišností byly moravské ražby. Na Moravě se totiž u téhož nominálu měnila heraldická logika: na líci se místo českého lva objevovala moravská orlice a na rubu býval jehlan ovinutý vinnou révou, motiv známý i z 24 krejcaru. I to je praktický detail pro sběratele: stejná hodnota, ale odlišný znak země umožní rychlé rozlišení původu mince. Moravské dvanáctikrejcary se razily v Brně (1619–1620; mincmistr H. Petz) a v Olomouci (1619–1620; mincmistr K. Cantor, později B. Zwirner).

Krátce nato se nominál objevuje i v další politické etapě. Za Fridricha Falckého (1619–1620) byl 12 krejcar ražen v Praze a v Kutné Hoře roku 1620 a na líci se objevuje portrét panovníka. Vizuální proměna – přechod k portrétní minci – dobře vystihuje dobu, kdy se ražby stávaly i nástrojem legitimity: mince nebyla jen prostředek směny, ale také „přenosná propaganda“ a symbol vlády.

Další vývoj už souvisí s prudkým zhoršením měnových poměrů. Za Ferdinanda II. byla ražba některých nominálů povolena konsorciu de Witteho, známému z období tzv. dlouhé mince. Právě sem patří i dvanáctikrejcar z roku 1621, který je popisován jako nekvalitní ražba s výrazně nižší hmotností kolem 2,09 g. Pro oběh to znamenalo zásadní problém: když se rychle zhoršuje kvalita a mění se reálná hodnota, roste nedůvěra a lidé začínají mince odmítat, hromadit kvalitnější kusy nebo požadovat přepočty a přirážky.

V roce 1623 došlo k zavedení „dobré mince“ a s tím byla ražba dvanáctikrejcarů zrušena. Z hlediska numismatiky je to typický příklad, jak měnový řád reaguje na krizi: některé nominály, zejména ty spojené s problematickými emisemi, se raději stáhnou a systém se zjednoduší tak, aby byl znovu čitelný a důvěryhodný.

O mnoho později se 12 krejcar v českých zemích ještě jednou objevil. Obnoven byl instrukcí z 20. dubna 1795 za Františka II. v Praze, tentokrát s hmotností 4,64 g a s ročníkem 1795 (mincmistr I. Kendler). Šlo však o krátkou epizodu: tentýž panovník výnosem z 15. srpna 1801 ražbu stříbrného dvanáctikrejcaru ukončil a v českých zemích už nebyla obnovena. To dobře ukazuje, že některé nominály měly v dějinách „dvojí život“ – jednou jako produkt krizového období, podruhé jako pokus doplnit oběh v jiné soustavě – ale dlouhodobě se neudržely.

Podoba, parametry a sběratelský význam

12 krejcar je nominál, u něhož je pro sběratele mimořádně důležitý kontext ražby. První emise z roku 1619 měly předepsanou hmotnost 4,66 g a obrazovou náplň velmi blízkou 24 krejcaru. V praxi to znamená, že při určování se vyplatí sledovat zejména heraldiku (český lev versus moravská orlice), kompozici rubu a drobné rozdíly v opisech a značkách, které mohou odlišit jednotlivé mincovny (Praha, Kutná Hora, Jáchymov, Brno, Olomouc). Právě rozmanitost mincoven dělá z dvanáctikrejcaru vděčné téma pro „mincovní“ sbírku, kde se stejný nominál skládá podle původu.

Velkým tématem je kvalita ražby a stříbra. U standardních stavovských emisí se očekává relativně poctivější parametr, zatímco ražby spojené s krizovými lety počátku 20. let 17. století mohou být problematické. Zvlášť výrazný je dvanáctikrejcar z roku 1621 povolený v prostředí de Witteho konsorcia, který je popisován jako nekvalitní a zároveň podstatně lehčí (kolem 2,09 g). Pro sběratele to není jen „odchylka“, ale jasná stopa měnové krize: rozdíl v hmotnosti a v důvěryhodnosti mince je sám o sobě historickým sdělením.

Další sběratelsky atraktivní skupinou jsou ražby s portrétem panovníka z roku 1620 za Fridricha Falckého. Portrétní typy bývají vyhledávané, protože jsou vizuálně odlišné a často se dobře spojují s konkrétní politickou epizodou. U jejich posuzování hraje velkou roli zachovalost: portrét i jemné detaily vlasů, oděvu a opisů se u oběhových stříbrných mincí rychle ztrácejí, a proto pěkné kusy působí výrazně „sběratelsky“.

Novodobé obnovení roku 1795 je naopak krátkou, ale jasně vymezenou kapitolou. Pro sběratele je přehledné tím, že se váže k jediné pražské emisi s daným ročníkem a hmotností 4,64 g. Ukončení ražby roku 1801 z něj zároveň dělá nominál, který se už „nerozpustil“ do nekonečné řady ročníků, ale zůstal uzavřeným celkem. Dvanáctikrejcar tak nabízí zajímavý kontrast: na jedné straně pestrý soubor mincoven a variant v letech 1619–1621, na straně druhé krátkou „pozdní“ epizodu konce 18. století. Právě tato dvojkolejnost dává nominálu sběratelskou hloubku i mimo samotnou hodnotu vyjádřenou číslem.