Antiochijské knížectví

Antiochijské knížectví byl křižácký stát se sídlem v Antiochii (dnešní Antakya v Turecku), který založil Bohemund z Tarentu po dobytí města roku 1098 během první křížové výpravy. Leželo na rozhraní Byzance a islámského světa a trvalo 170 let – do roku 1268, kdy Antiochii dobyl mamlúcký sultán Bajbars.

Historie

Antiochijské knížectví vzniklo v dramatické situaci první křížové výpravy, kdy křižácké vojsko po dlouhém obléhání 2. června 1098 ovládlo starobylou Antiochii. Město mělo mimořádnou strategickou hodnotu: leželo na řece Orontés, blízko pobřeží a na cestách, které spojovaly Anatolii, severní Sýrii a vnitrozemí Blízkého východu. Získání Antiochie tak nebylo jen vojenským úspěchem, ale i vytvořením pevného opěrného bodu pro další postup.

Klíčovou postavou počátků byl Bohemund z Tarentu, který se po dobytí města prosadil jako vládce a položil základ nové knížecí moci. Vznik státu byl však od začátku zatížen sporem s Byzancí: císař Alexios I. Komnenos očekával, že křižáci dobytá území vrátí pod byzantskou svrchovanost, zatímco Bohemund jednal jako samostatný panovník. Po nezdařeném obléhání Dyrrhachia musel Bohemund roku 1108 přijmout smlouvu z Devolu, podle níž měl Antiochii držet jako císařův vazal a po jeho smrti se měla vrátit pod přímou byzantskou vládu. Balancování mezi vlastním zájmem, byzantskou diplomacií a tlakem okolních muslimských vládců provázelo knížectví po celou dobu existence.

Když Bohemunda roku 1100 zajali Danišmendovci, ujal se vlády jako regent jeho synovec Tankred. Bohemund byl propuštěn roku 1103, odešel do Itálie a zemřel tam roku 1111. Antiochie se nikdy nestala klidným státem: její severní hranice se opíraly o horské průsmyky a pohraniční pevnosti, zatímco na jihu a východě stála proti mocnostem, jež se postupně konsolidovaly. Knížectví muselo stavět na síti hradů, vazalských držeb a dohod s místními elitami; křižácká šlechta zde tvořila úzkou vládnoucí vrstvu, která se opírala o vojenskou sílu a kontrolu klíčových bodů.

Roku 1119 padl regent Roger ze Salerna v bitvě nazývané Ager Sanguinis (Krvavé pole) a knížectví se dostalo pod regentství jeruzalémského krále Balduina II. V dalších desetiletích uznávala Antiochie opakovaně byzantskou svrchovanost. Vnitřní politiku komplikovaly dynastické spory a období poručnictví, kdy za nedospělého knížete vládli regenti a významné rody soupeřily o vliv.

Ve 13. století se situace dál komplikovala. Roku 1201 se Antiochie zmocnil Bohemund IV., hrabě z Tripolisu, a obě křižácká panství pak držel týž vládce. Roku 1254 se Bohemund VI. oženil se Sibylou Arménskou a knížectví se dostalo do vlivu silnější Kilikijské Arménie; roku 1260 se Bohemund VI. podřídil mongolskému chánovi Hülegüovi. Konečný pád přišel roku 1268, kdy mamlúcký sultán Bajbars Antiochii dobyl. Tím skončila politická existence Antiochijského knížectví, které 170 let představovalo důležitý most mezi latinským Západem a východním Středomořím.

Správa, vojenství a mince Antiochijského knížectví

Antiochijské knížectví bylo typickým křižáckým státem: v čele stál kníže a pod ním síť lenních držitelů, kteří spravovali hrady a územní celky výměnou za vojenskou službu. Hospodářská základna se opírala o zemědělské zázemí, cla z obchodu a příjmy z měst. V praxi byl klíčový systém pevností, protože stát neměl dost vlastních sil k trvalé kontrole širokého prostoru a držel především uzly, průsmyky a komunikace.

Křižácká správa navázala na dlouhou mincovní tradici Antiochie. První ražby knížectví jsou měděné folly byzantského typu s řeckými opisy; na části z nich, ražených za regenta Tankreda, je poprsí svatého Petra s křížem a na rubu čtyřřádkový řecký opis s prosbou „Pane, pomoz svému služebníku Tankredovi“. Později přešlo knížectví na billonové denáry západního typu – typické jsou denáry Bohemunda III. (1163–1201) s hlavou v přilbě a kroužkové zbroji na líci a křížem s opisem ANTIOCHIA na rubu.