Bitva u Actia (Actium)

Bitva u Actia (Actium) byla bitva svedená 2. září 31 př. n. l. u Řecka mezi loďstvem Octaviana a silami Marka Antonia a Kleopatry VII. Octavianův velitel Agrippa získal převahu; protivníci unikli do Egypta. Porážka ukončila jejich šanci ovládnout římský stát a otevřela Octavianovi cestu k samovládě.

Historie

Bitva u Actia vyvrcholila poslední válku římské republiky. Po zavraždění Julia Caesara roku 44 př. n. l. si moc rozdělili Octavianus, Marcus Antonius a Marcus Aemilius Lepidus v druhém triumvirátu. Lepidus byl později odstaven a vztah zbývajících partnerů se zhoršoval. Antonius spravoval východní provincie a spojil svou politiku i osobní život s egyptskou královnou Kleopatrou VII.

Octavianus využil Antoniova pobytu na východě k propagandě. Představoval jej jako Římana podřízeného cizí královně a zveřejnil tvrzený obsah Antoniovy závěti. Válka byla formálně vyhlášena Kleopatře, aby konflikt nepůsobil jako další čistě občanská válka. Obě strany však disponovaly římskými legiemi, spojeneckými vládci, flotilami a rozsáhlými finančními zdroji.

Antonius a Kleopatra soustředili síly v západním Řecku poblíž Ambrakijského zálivu. Jejich tábor trpěl nemocemi, nedostatkem zásob a dezercemi. Agrippa mezitím obsazoval opěrné body a narušoval námořní dopravu. Octavianova flotila měla více menších a pohyblivějších lodí, zatímco Antonius nasadil také těžká plavidla s vysokými boky. Samotný počet a velikost lodí se v pramenech liší.

Dne 2. září vypluly Antoniovy lodě ze zálivu. Boj se odehrával v otevřenější vodě a obě strany se snažily prolomit či obejít protivníkovu linii. Menší lodě Octavianovy strany napadaly těžká plavidla z více směrů a používaly střely i zápalné prostředky. Kleopatřina eskadra se zásobami a pokladem proplula vzniklou mezerou směrem na jih. Antonius ji následoval s částí lodí.

Únik bývá líčen jako náhlá zrada nebo panický útěk, mohl však odpovídat předem připravenému pokusu zachránit panovnický pár a poklad pro pokračování války. Zbytek flotily bojoval nebo se vzdal a pozemní vojsko, které nedostalo jasné vedení, postupně přešlo k Octavianovi. Bitva nebyla úplným fyzickým zničením všech Antoniových sil, ale rozložila jejich soudržnost a politickou důvěryhodnost.

Antonius a Kleopatra se vrátili do Egypta. Octavianus během následujícího roku upevnil podporu a roku 30 př. n. l. vpadl do země. Po porážce u Alexandrie oba protivníci spáchali sebevraždu. Egypt byl připojen k římské moci jako provincie pod zvláštní císařskou kontrolou. Octavianus získal obrovský poklad, který pomohl zaplatit vojáky, veřejné stavby a vyrovnání po dlouhých válkách.

Vítěz založil poblíž bojiště město Nikopolis a zřídil pravidelné aktijské hry. Na místě svého tábora vybudoval památník s bronzovými klouny zajatých lodí. V Římě prezentoval vítězství jako obranu římských bohů a pořádku před východní monarchií. Roku 27 př. n. l. přijal jméno Augustus a republikánské úřady začlenil do trvalé osobní převahy.

Actium se stalo symbolem přechodu od republiky k principátu. Výsledek však nevytvořila jediná taktická chvíle: rozhodly měsíce zásobovací války, Agrippovo velení, nemoci, přeběhnutí spojenců a Octavianova propaganda. Antické zprávy psali autoři žijící pod vítězným režimem, proto je třeba jejich morální obraz Antonia a Kleopatry číst kriticky. Vítězná paměť z osobního mocenského střetu vytvořila příběh obnovy římského pořádku.

Loďstva, památník a obraz vítězství na mincích

Antoniovy těžší lodě mohly nést více řad vesel, věže a početné vojáky, ale označení každého plavidla za obrovskou nepružnou pevnost je zjednodušující. Octavianovy liburny byly vhodné k manévrování a obkličování. Rozhodující byla spolupráce flotily, zásobování a morálka. Přesnou sestavu nelze obnovit pouze z literárních čísel, která mohou být rétoricky nadsazená.

Augustovy mince a medailonové ražby připomínaly vítězství lodními příděmi, bohyní Victorií, Apollónem a nápisy vztahujícími se k Actiu nebo dobytému Egyptu. Denáry s krokodýlem a opisem AEGVPTO CAPTA oslavují následný pád Egypta, nikoli obraz samotného střetu. Antoniovy legionářské denáry vznikly před bitvou pro placení vojska a nesou loď a označení legie.

Legionářské denáry mají často nižší ryzost než některé jiné soudobé římské stříbro, přesto zůstávaly dlouho v oběhu. Typ s galérou není automaticky mincí vyzvednutou z bojiště. Provenience, hmotnost, styl a razidlo určují konkrétní kus. Novodobé pamětní ražby s Kleopatrou nebo Actiem patří k pozdější recepci a nesmějí být zaměňovány za antické emise.

Archeologický památník v Nikopoli zachoval kamenné zásuvky po lodních klounech a pomáhá odhadovat jejich velikost. Kovové části byly v pozdější době odstraněny. Spojení textu, stavebních stop, podmořských nálezů a mincí umožňuje bitvu popsat přesněji než vítězná literatura sama. Přesto není možné přiřadit každou dochovanou lodní součást konkrétnímu plavidlu nebo veliteli.