Český denár

Český denár je nejstarší domácí stříbrná mince z raného středověku, ražená v českých zemích zhruba od 10. do 13. století. Šlo o drobné oběživo určené pro běžné platby, které odráží vznik a upevňování přemyslovského státu i jeho kontakty se sousední Evropou.

Historie

Počátky českého denáru spadají do doby, kdy se v českých zemích upevňuje přemyslovská moc a zároveň sílí dálkový obchod. V sousedních oblastech (především v říši) už tehdy fungovalo drobné stříbrné oběživo, které se do Čech dostávalo obchodem i jako součást platů a dávek. Vlastní ražba měla praktický význam – usnadňovala vybírání příjmů, podporovala výměnu zboží a současně byla viditelným projevem panovnické autority.

Za počátek domácího mincovnictví se tradičně považují ražby z doby knížete Boleslava I., avšak přesné datování nejstarších emisí je dlouhodobě předmětem odborných diskusí. V literatuře se objevují i názory, které část nejranějších typů spojují s knížetem Václavem, případně posouvají začátek soustavnější ražby až ke konci vlády Boleslava I. či na počátek vlády Boleslava II.. Nejistota nevychází z nedostatku mincí, ale z toho, že rané typy jsou často blízké soudobým zahraničním ražbám a jejich chronologie se skládá z mnoha dílčích indicií: pokladových nálezů, vývoje ikonografie, stylu písma i vazeb na jiné mincovní okruhy.

Nejstarší české denáry navazují obrazově na tehdejší německé a bavorské ražby. Časté jsou motivy kříže, kaplice nebo stylizovaných staveb, které se v různých obměnách vracejí i u dalších panovníků. Postupně se však prosazuje místní tradice a denáry se stávají „nositeli jména“: v opisech se objevují jména knížat, například Jaromíra či Oldřicha, a na protější straně se začínají objevovat i názvy mincovních míst (typicky Praha, Vyšehrad nebo Libice). Opisy jsou zpravidla latinské a jejich podoba se může výrazně lišit kus od kusu.

Zajímavým jevem je postupné „kazení“ opisů. Protože se razidla často vytvářela podle existujících mincí, docházelo při opakovaném přenášení vzoru k chybám v pořadí písmen, k jejich zjednodušování i k úplné ztrátě čitelnosti. Na řadě denárů proto najdeme nápisy, které působí jako nesouvislé shluky znaků – nejde nutně o záměr, ale o dlouhodobý důsledek kopírování předloh a omezené gramotnosti tvůrců razidel. V některých raných obdobích se navíc v opisech objevují i jména osob mimo knížete, obvykle vykládaná jako jména mincmistrů či nájemců mincovny, což může ukazovat na tehdejší organizační zázemí ražby.

V 11. století prošla česká měna významnou proměnou, tradičně spojovanou s knížetem Břetislavem I.. Denáry se v této době zpravidla zmenšují a zlehčují a výroba se postupně standardizuje. Zároveň se rozvíjí motivika: vedle jednoduchých znaků se častěji objevují figurální či polofigurální náměty, někdy i s vazbou na domácí patrony a křesťanskou symboliku. V první polovině 12. století bývá výtvarná úroveň mnoha denárů velmi vysoká a právě z tohoto období pochází řada sběratelsky ceněných typů.

Od druhé poloviny 12. století je naopak patrný úbytek detailu a větší schematičnost, což souvisí s tlakem na množství ražby i s proměnami hospodářství. V některých emisích klesá obsah stříbra a mince se mohou blížit měděnému oběživu se stříbrným vzhledem. Konec denárové soustavy v českých zemích bývá spojován s přechodem na tenké jednostranné ražby (brakteáty) ve 13. století a následně s velkou mincovní reformou Václava II. kolem roku 1300, která přinesla nový peněžní řád a jiné typy oběživa. Český denár tak představuje dlouhé období, v němž se na malém střížku promítají dějiny raně středověkého státu, jeho ekonomiky i symboliky moci.

Podoba, typy a sběratelské určení

České denáry jsou drobné stříbrné mince ražené kladivem. Nejstarší kusy mívají zpravidla průměr zhruba 18–20 mm a hmotnost přes 1 g, později se denáry často zmenšují (kolem 16 mm) a jejich hmotnost klesá pod 1 g. Kvalita stříbra nebyla v čase stálá: některé rané emise jsou velmi dobré, zatímco u pozdějších ražeb se může obsah stříbra znatelně snižovat, což se projevuje i barvou a povrchem mince.

Výzdoba bývá na obou stranách: častý je kříž, kaplice, stylizovaná stavba, někdy hlava či postava, ruka nebo poprsí. Zvláštní pozornost si zaslouží opisy. Na jedné straně obvykle stojí jméno knížete, na druhé straně může být název mincovního místa. Protože se opisy přenášely kopírováním a razidla se zhotovovala ručně, existuje velké množství variant téhož typu; drobné rozdíly v písmu, rozdělovacích znameních a kompozici jsou u denárů běžné.

Při určování se vyplatí sledovat několik znaků najednou: motiv a jeho styl, čitelné části opisu, velikost a hmotnost, a také srovnání s publikovanými typy. U raných denárů hrají velkou roli nálezové okolnosti, protože pokladové nálezy pomáhají skládat chronologii. Sběratelsky atraktivní jsou především dobře čitelné kusy se zřetelným jménem panovníka nebo s jasně identifikovatelným mincovním místem, případně typy spojené s výraznými historickými etapami raného českého státu.