Code civil

Code civil je občanský zákoník vyhlášený ve Francii roku 1804 za Napoleona Bonaparta. Sjednotil pravidla osobního stavu, rodiny, vlastnictví, dědictví a smluv po roztříštěném starém režimu. Prosadil občanskou rovnost a ochranu majetku, zároveň upevnil podřízené postavení manželky a otcovskou moc.

Historie

Před Francouzskou revolucí neplatilo v celé Francii jednotné soukromé právo. Severní oblasti se opíraly hlavně o místní obyčeje, jih více o tradici římského práva a zvláštní pravidla měla církev, šlechta i jednotlivá města. Královské ordonance sjednocovaly některé otázky, běžný právní vztah však mohl být posouzen rozdílně podle místa a společenského postavení.

Revoluce roku 1789 zrušila stavovská privilegia, feudální povinnosti a staré korporace a vyhlásila rovnost občanů před zákonem. Nový řád potřeboval pravidla pro vlastnictví, manželství, dědictví a smlouvy. Zákonodárná shromáždění přijala významné dílčí změny, například občanský sňatek a rozvod, několik návrhů úplného zákoníku však kvůli politickým sporům neuspělo.

Po převratu roku 1799 se prvním konzulem stal Napoleon Bonaparte. Jmenoval čtyřčlennou komisi zkušených právníků, v níž působili Jean-Étienne-Marie Portalis, François Denis Tronchet, Félix-Julien-Jean Bigot de Préameneu a Jacques de Maleville. Jejich návrh projednávala Státní rada a Napoleon se části zasedání osobně účastnil. Nebyl jediným autorem paragrafů, poskytl však politickou vůli k dokončení.

Jednotlivé části byly přijímány jako samostatné zákony a 21. března 1804 spojeny do Code civil des Français. Roku 1807 dostal název Code Napoléon, který se v různých režimech měnil. Zákoník vycházel z římskoprávních principů, severofrancouzských obyčejů, královské legislativy a revolučních zásad. Jeho jazyk měl být stručný a dostatečně obecný, aby soudce mohl pravidlo použít na konkrétní případ.

Kodex potvrdil právní rovnost mužských občanů, světský charakter občanského stavu, nedotknutelnost soukromého vlastnictví a svobodu smlouvy. Odstranil dědická privilegia prvorozeného syna a rozdělil povinný díl mezi děti. Tím podporoval společnost vlastníků a zabezpečoval výsledky revolučního prodeje půdy. Současně odmítl návrat feudálních práv a stavovských soudů.

Rodinné právo bylo výrazně patriarchální. Manželka měla omezenou právní způsobilost, potřebovala souhlas manžela k řadě úkonů a byla povinna jej následovat. Otec měl rozsáhlou moc nad dětmi a manželská nevěra byla posuzována rozdílně podle pohlaví. Rozvod zůstal možný, jeho podmínky se však zpřísnily a po restauraci Bourbonů byl roku 1816 zrušen.

Francouzské výboje zavedly kodex nebo jeho úpravy v Belgii, Nizozemsku, části Itálie, německých zemích a dalších oblastech. Po Napoleonově pádu mnohé státy některá pravidla ponechaly. Zákoník ovlivnil občanské kodifikace v Evropě, Latinské Americe, Québecu, Louisianě i jinde, vždy však v kombinaci s místní tradicí. Nejde proto o jediný nezměněný světový model.

Code civil platí ve Francii po četných novelách dodnes. Z původního textu se změnilo zejména rodinné právo, postavení žen, rodičovství a smluvní úprava. Historický význam spočívá v systematickém uspořádání sekulárního soukromého práva a v jeho šíření prostřednictvím státu, škol a soudů. Označení napoleonský zákoník nesmí zakrýt práci komise ani předchozí revoluční reformy. Text se stále vyvíjí.

Struktura zákoníku, vlastnictví a napoleonská reprezentace

Původní zákoník měl úvodní titul a tři knihy věnované osobám, majetku a různým způsobům nabývání vlastnictví. Tato struktura navazovala na římskoprávní rozdělení, ale naplnila je moderními pravidly. Jednotlivé články byly číslovány a soudy k nim postupně vytvářely výklad. Obecná formulace neznamenala, že každý případ měl automatickou odpověď bez judikatury.

Vlastnictví bylo vymezeno široce jako právo věc užívat a nakládat s ní v mezích zákona. Kodex chránil smlouvu a převod, zároveň uznával vyvlastnění pro veřejnou potřebu s náhradou. U dědictví omezoval možnost zcela obejít potomky. Ekonomická svoboda tedy fungovala uvnitř pravidel rodiny, veřejného pořádku a povinných dílů.

Napoleon spojoval kodifikaci se svou legitimitou stejně jako vojenská vítězství. Medaile, mince a státní ikonografie zobrazovaly císařský portrét, orla, vavřín a alegorie zákona. Samotný Code civil se na běžné minci nepozná bez nápisu nebo výslovné pamětní příležitosti. Ražba z roku 1804 může souviset s konzulátem či císařstvím, ne nutně s vyhlášením zákoníku.

Při katalogizaci pamětní medaile se sleduje přesný francouzský opis, datum, rytec a vydavatel. Pozdější výroční kus může používat původní Napoleonův profil, ale vznikl ve zcela jiném právním a politickém prostředí. Název Code Napoléon je historicky správný pro některá období, dnešní oficiální název zůstává Code civil. Rozhoduje datace konkrétního nápisu.