Denárové období
Denárové období představuje v české numismatice termín pro epochu národních dějin charakterizovanou používáním denárů jako hlavního platidla, zahrnující rovněž éru brakteátových ražeb. Tato etapa českého mincovnictví trvala přibližně od poloviny 10. století až do přelomu 13. a 14. století.
Historie
Počátky denárového období sahají do doby prvních přemyslovských knížat, kdy české země začaly razit vlastní stříbrné mince podle karolinského vzoru. První české denáry vznikaly pravděpodobně již za knížete Boleslava I. (935-972), i když některé názory kladou začátek systematické ražby až do třetí čtvrtiny 10. století. Tyto rané mince navazovaly na tradici bavorských a řezenských denárů, které předtím v českých zemích obíhaly.
Zásadní mezník představovala měnová reforma Břetislava I. kolem roku 1050. Tento panovník zavedl systém pravidelné obnovy mincí, takzvanou
Druhá fáze denárového období, trvající od Břetislavovy reformy do nástupu brakteátů, se vyznačovala postupným snižováním hmotnosti a kvality denárů. Tento proces souvisel s ekonomickým rozvojem a rostoucí potřebou oběživa. Denáry tohoto období byly stále oboustranně ražené, ale jejich provedení se zjednodušovalo a hmotnost klesala z původních 1,5 gramů na méně než 0,7 gramů.
Přechod k brakteátům okolo roku 1217 znamenal revoluční změnu v technologii ražby. Jednostranně ražené mince z tenkého stříbrného plechu představovaly specificky středoevropský fenomén. V Čechách se brakteáty razily především v období vlády Přemysla Otakara I. a Václava I. Jejich zavedení souviselo s potřebou ještě častější obměny mincí a maximalizace ražebního zisku.
Třetí a závěrečná etapa denárového období probíhala od zavedení brakteátů až do roku 1300, kdy Václav II. zahájil ražbu pražských grošů. Brakteátové období představovalo ekonomicky náročnou epochu s častými výměnami mincí, někdy i dvakrát ročně. Kvalita a umělecké provedení brakteátů však často dosahovalo mimořádné úrovně - některé patří k nejkrásnějším středověkým mincím vůbec.
Konec denárového období souvisel s hospodářským rozvojem 13. století. Rozmach těžby stříbra v Kutné Hoře a rostoucí obchodní kontakty se západní Evropou vyžadovaly kvalitnější a stabilnější měnu. Grošová reforma Václava II. tak logicky uzavřela více než tři století trvající denárovou epochu českých dějin.
Periodizace a charakteristika
První etapa (cca 950-1050) se vyznačovala kvalitními denáry o váze kolem 1,5 gramů s vysokým obsahem stříbra. Mince nesly jméno panovníka v latině a různé křesťanské symboly. Ražba probíhala především v Praze a později i ve Vyšehradě. Toto období představuje vrchol českého denárového mincovnictví z hlediska kvality.
Druhá etapa (1050-1217) přinesla systematické snižování váhy denárů v rámci renovatio monetae. Mince byly vyměňovány v nevýhodném kurzu, například 12 starých za 10 nových. Ikonografie se zjednodušovala, ale objevovaly se zajímavé domácí motivy jako český lev nebo postavy světců. Ražba se rozšířila do dalších center včetně Olomouce.
Třetí etapa (1217-1300) znamenala dominanci brakteátů - jednostranných mincí ražených na tenkém plechu. Jejich křehkost vyžadovala opatrné zacházení, často se nosily v kožených měšcích. Paradoxně právě technická nedokonalost brakteátů urychlila jejich výměnu a tím i příjmy panovníka z ražebného.
Zajímavosti
- Během denárového období fungovalo v českých zemích až 15 různých mincoven, i když ne všechny současně
- Některé brakteáty byly tak tenké, že se dochovaly pouze otisky v hlíně nebo vosku, originály se rozpadly
- Systém renovatio monetae přinášel panovníkovi zisk až 20% hodnoty všech peněz v oběhu ročně
- Název "brakteát" pochází z latinského "bractea" = tenký plech, původně označoval pozlacené ozdoby
- Největší depot českých denárů - nález z Poděbrad (1936) - obsahoval přes 7800 mincí