Dvouzlatník

Dvouzlatník představoval stříbrnou minci v hodnotě dvou zlatníků, která se v různých podobách vyskytovala v habsburském měnovém systému od 16. do počátku 20. století. Tento významný nominál prošel složitým vývojem od absence během zlatníkové měny až po masovou produkci v období konvenční a rakouské měny.

Historie

Paradoxně během období zlatníkové měny v letech 1561-1573 nebyl dvojnásobek zlatníku jako samostatný nominál vůbec ražen. Místo dvouzlatníku v hodnotě 120 krejcarů existovaly pouze šedesátikrejcary, které představovaly jeden zlatník. Tato absence dvojnásobného nominálu v prvním zlatníkovém systému zůstává numismatickou zvláštností.

Skutečná éra dvouzlatníku začala až za vlády Františka Josefa I. (1848-1916) v rámci konvenční měny od roku 1852. Dvouzlatník s hmotností 25,98 gramů stříbra se hodnotově rovnal jednomu tolaru neboli 120 krejcarům konvenční měny. Tato ekvivalence umožňovala snadný přechod mezi starým tolarovým a novým zlatníkovým systémem.

Zásadní změna nastala zavedením rakouské měny roku 1857, která představovala reformovaný zlatníkový systém. Nový dvouzlatník měl hodnotu 200 krejcarů rakouské měny a hmotnost byla snížena na 24,69 gramů. Tato úprava reflektovala změněný poměr mezi zlatem a stříbrem na světových trzích. Ražba pokračovala systematicky až do měnové reformy 1892.

Zavedením korunové měny v roce 1892 oficiálně skončila ražba nových dvouzlatníků. Přesto tyto mince zůstaly zákonným platidlem s přepočtem 1 dvouzlatník = 4 koruny. Jejich platnost pokračovala ještě mnoho let, postupně byly stahovány z oběhu přirozenou cestou. Definitivně přestaly platit až s rozpadem Rakouska-Uherska.

Produkce dvouzlatníků byla centralizována do několika hlavních mincoven monarchie. Dominantní postavení měla vídeňská mincovna, která vyráběla většinu nákladu pro celou říši. Vzácně razila dvouzlatníky také Kremnice v Uhersku a Benátky pro italské provincie (do roku 1866). Významnou skutečností je, že pražská mincovna nikdy dvouzlatníky nerazila, ačkoliv produkovaly ostatní stříbrné nominály.

Specifickou kapitolu tvoří takzvané pamětní dvouzlatníky, které byly raženy při významných událostech - korunovacích, jubileích či svatbách v císařské rodině. Tyto emise měly omezený náklad a dnes představují vyhledávané sběratelské kusy. Nejznámější jsou svatební dvouzlatníky z roku 1854 k sňatku Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou.

Technické parametry a ekonomický význam

Dvouzlatník konvenční měny (1852-1857) obsahoval 23,38 gramů čistého stříbra při ryzosti 900/1000. Rakouský dvouzlatník (1857-1892) měl mírně nižší obsah - 22,22 gramů ryzího stříbra. Průměr mince činil 36-37 milimetrů, což z něj činilo druhou největší běžnou stříbrnou minci po tolaru.

Design dvouzlatníků sledoval standardní habsburskou ikonografii - portrét císaře na aversu s latinským opisem titulů, dvouhlavý orel s erbem na prsou na reversu. Kvalita ražby byla vysoká, detaily portrétu a heraldické prvky byly precizně provedeny. Okraj měl vroubkování jako ochranu proti ořezávání.

V ekonomickém systému představoval dvouzlatník střední až vyšší nominál. Jeho kupní síla odpovídala týdenní mzdě kvalifikovaného dělníka nebo ceně několika kilogramů masa. Používal se při významných nákupech, placení nájmů či jako spořicí prostředek. Pro běžné denní transakce byl příliš hodnotný.

Zajímavosti

• Absence pražských dvouzlatníků je záhadou - Praha razila zlatníky i půlzlatníky, ale nikdy dvojnásobek
• Benátské dvouzlatníky z let 1857-1866 jsou extrémně vzácné - Benátky přešly k Itálii
• Existují přeražby tolarů na dvouzlatníky - původní reliéf tolaru je částečně viditelný
• Některé dvouzlatníky nesou kontramarky různých států potvrzující jejich platnost
• Poslední oficiální použití dvouzlatníku je doloženo roku 1924 - 32 let po zavedení koruny
• Kutnohorský dvouzlatník je fikce - v Kutné Hoře se po roce 1727 již nerazilo