Falešné zlato
Falešné zlato je předmět vydávaný za zlato, který má nižší ryzost, než udává, je jen pozlacený, nebo ukrývá jádro z jiného kovu. Týká se šperků, slitků i mincí. Nejnebezpečnější je wolfram: s hustotou 19,25 g/cm³ se téměř shoduje se zlatem (19,3 g/cm³), takže obstojí i při vážení a měření hustoty.
| Typické podoby | pozlacený obecný kov, nižší ryzost, než udává značka, jádro z jiného kovu |
|---|---|
| Hustota zlata | 19,3 g/cm³ |
| Hustota wolframu | 19,25 g/cm³ |
| Kočičí zlato | pyrit (FeS2), hustota 5,1 g/cm³, černý vryp |
| Puncovní značení ve Francii | Francie – stříbro od roku 1275, zlato od roku 1313 |
| Ověření bez poškození | hmotnost a rozměry, hustota, XRF (povrch), ultrazvuk a elektrická vodivost (jádro) |
Historie
Falešné zlato provází obchod s drahými kovy od starověku. Zlato je měkké a dobře se opracovává, a tenká vrstva na povrchu proto vytvoří přesvědčivý dojem i u předmětu, jehož jádro je z obyčejného kovu. Někdy šlo o vědomý podvod, jindy o poctivou náhražku pro levnější šperky a ozdoby.
Vedle lidské výroby existovalo i „přírodní falešné zlato“. Pyrit, minerál se zlatavým leskem, se lidově nazývá kočičí zlato nebo bláznovo zlato. Od zlata ho odliší černý vryp a křehkost: pod kladivem se rozpadne, kdežto zlato se rozklepe.
Kupující chránily už ve středověku zkoušky kovu a puncovní značka, kontrolní otisk potvrzující deklarovanou ryzost. Ve Francii stanovil statut zlatníků roku 1260 ryzost stříbra, roku 1275 předepsal král Filip III. Smělý značku na stříbro a roku 1313 rozšířil Filip IV. Sličný značení na zlato. V Anglii nařídil Eduard I. roku 1300 zkoušet stříbro a značit je levhartí hlavou.
U mincí mělo falešné zlato dvě podoby. Padělky vyráběli lidé bez práva emitenta; jiné kusy měly jádro z levnějšího kovu a na povrchu jen vrstvu zlata. Hodnotu oběživa podkopávalo i ořezávání okrajů, při kterém se z pravých mincí ubíral drahý kov. Proti němu se v 17. století objevil na hraně anglických mincí nápis DECUS ET TUTAMEN – „ozdoba a ochrana“.
Dnešní padělky investičních slitků a mincí nestojí na barvě, ale na přesném napodobení hmotnosti a rozměrů. Slouží k tomu wolfram, jehož hustota se od zlata liší o necelé půl procenta. Proto se u dražších kusů vedle jednoduchých zkoušek uplatňují přístroje a odborné posudky.
Jak falešné zlato poznat a jaké má typické podoby
Nejčastějšími podobami falešného zlata jsou (1) předměty jen s povrchovým pozlacením, (2) slitiny s nižší ryzostí, než je uvedeno, a (3) výrobky z jiného kovu napodobující hmotnost i rozměry. U šperků je prvním krokem kontrola puncovní značky a zpracování, i punc však lze napodobit. U slitků a investičních mincí se sleduje také balení, sériové číslo, ochranné prvky a shoda parametrů s údaji výrobce.
Z praktických zkoušek se používá měření hustoty (poměr hmotnosti a objemu), kontrola rozměrů a hrany, u mincí zvuk při lehkém poklepu a především srovnání detailů reliéfu s ověřeným kusem. Magnet odhalí některé obecné kovy, zlato však magnetické není a nemagnetičnost pravost nedokazuje. Největší vypovídací hodnotu má přístrojové ověření: XRF analýza určí složení povrchu, ultrazvuk a měření elektrické vodivosti odhalí i cizí jádro uvnitř předmětu.
Varovným znakem je nesedící hmotnost, rozplizlé písmo, nepřesné vroubkování hrany nebo podezřele dokonalý povrch.
