Kunstkamera

Kunstkamera je sbírka uměleckých, přírodních a neobvyklých předmětů, vytvářená panovníky a učenci od 16. do 18. století. Název se užívá také pro petrohradské muzeum založené Petrem I. Velikým. Tyto kabinety předcházely moderním muzeím, ale jejich uspořádání vycházelo z jiných představ o poznání.

Historie

Renesanční Evropa rozšířila své geografické, přírodovědné a historické obzory. Zámořské cesty, knihtisk, studium antiky a rozvoj pozorování přiváděly do knížecích dvorů i učeneckých domů předměty, které nezapadaly do běžných kategorií. Sbírka umožňovala svět fyzicky uspořádat a současně ukázat vzdělanost, kontakty a bohatství majitele.

Německé slovo Kunstkammer znamená komoru umění; příbuzné označení Wunderkammer zdůrazňuje divy a vzácnosti. V latině se používala pojmenování pro přírodní a umělé věci. Historické soupisy rozlišovaly naturalia, artificialia, scientifica a exotica, hranice však nebyly jednotné.

Do přírodních předmětů patřily minerály, mušle, korály, vycpaná zvířata, fosilie a anatomické preparáty. Umělé věci zastupovaly zlatnické práce, řezby, hodiny, automaty, zbraně, medaile a mince. Vědecké přístroje ukazovaly schopnost měřit a zobrazovat svět, zatímco předměty z Asie, Afriky a Ameriky dokládaly dálkové kontakty.

Sbírky neměly jen jednu funkci. Sloužily reprezentaci při návštěvě vyslance, soukromému studiu, výuce dvorských odborníků i praktickému vyhledávání vzorů pro umělce. Předmět mohl být ceněn pro materiál, řemeslnou virtuozitu, vzácnost, původ nebo příběh a často splňoval několik účelů současně.

Významné kabinety vznikaly u Habsburků, Medicejských, Wettinů a dalších dynastií. Arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský shromáždil na zámku Ambras zbroje, portréty, přírodniny a umělecké kuriozity. Císař Rudolf II. vybudoval v Praze jednu z nejslavnějších sbírek, propojenou s jeho zájmem o astronomii, alchymii a umění.

Rudolfínská komora zahrnovala obrazy, sochy, drahé kameny, nádoby, stroje, mince a přírodní zvláštnosti. Po císařově smrti a během třicetileté války byla část předmětů přemístěna, rozprodána nebo odvezena jako kořist. Dnešní muzea proto rekonstruují původní celek z inventářů a provenience jednotlivých kusů.

Petr I. Veliký poznal západoevropské sbírky během cest a nakupoval celé soubory přírodnin a anatomických preparátů. Roku 1714 zpřístupnil svou sbírku v Petrohradě jako rané veřejné muzeum. Zakoupil například kolekce nizozemského lékárníka Alberta Seby a anatoma Frederika Ruysche.

Petrohradská budova Kunstkamery vznikala od roku 1718 na Vasiljevském ostrově a sbírky se do ní přestěhovaly ve 20. letech 18. století. Instituce byla spojena s Akademií věd a postupně se zaměřila na antropologii a etnografii. Dnešní Muzeum antropologie a etnografie Petra Velikého proto není jen zachovanou místností kuriozit.

Anatomické preparáty měly v Petrově programu bojovat proti pověrám o vrozených odchylkách. Způsob jejich získávání a vystavování však dnes vyvolává etické otázky. Lidské ostatky a kulturně citlivé předměty vyžadují respekt, dokumentaci původu a někdy jednání o navrácení komunitám.

V 18. století se vědecké obory více specializovaly a předměty se třídily podle zoologie, mineralogie, archeologie nebo dějin umění. Z knížecích kabinetů vznikaly veřejné galerie, přírodovědná muzea a univerzitní sbírky. Přechod nebyl náhlý; starší inventáře a vitríny dál ovlivňovaly muzejní praxi.

Naturalia, artificialia a vznik muzejního katalogu

Historické kategorie nejsou současnými vědními obory. Korál mohl být přírodninou i materiálem zlatnického díla; kokosový ořech zasazený do stříbra spojoval exotický původ s evropským řemeslem. Katalog proto zaznamenává celý předmět, jeho úpravy i způsob, jakým jej popsal původní inventář.

Mince se určují podle vydavatele, mincovny, nominálu a kovu, ale ve staré sbírce má význam také původní štítek a pořadové číslo. Dokládají, kdy byl kus v kolekci a jak jej tehdejší učenec chápal. Odstranění starého označení může zničit provenienci, i když samotná mince zůstane fyzicky nepoškozena.

Inventáře byly nástrojem správy i reprezentace. Některé uvádějí přesné rozměry a materiál, jiné jen krátký obdivný popis. Ztracený předmět lze někdy spojit s dnešním muzeem podle neobvyklého motivu, rozměru, pozdějšího razítka a cesty celé dynastické sbírky.

Moderní výstava musí vysvětlit koloniální a mocenské podmínky získání exotických věcí. Slovo kuriozita nesmí zbavit lidský pozůstatek nebo posvátný předmět původního významu. Etická pravidla mohou omezit veřejné vystavení a vyžadovat konzultaci s potomky či zdrojovou komunitou.

Novodobá „kunstkomora“ bývá dekorativní instalací inspirovanou renesancí. Je legitimní jako výtvarný koncept, ale nemá se vydávat za historicky zachovaný kabinet bez dokumentace. Rozhodující je původ jednotlivých kusů, staré soupisy, architektura prostoru a doložená návaznost sbírky.