Legování

Legování je metalurgický proces záměrného slévání dvou nebo více kovů za účelem vytvoření slitiny s přesně definovanými fyzikálními a chemickými vlastnostmi. V mincovnictví a numismatice umožňuje legování vyrobit odolnější mince s delší životností, přičemž nejčastěji se leguje zlato a stříbro s mědí nebo jinými kovy pro zvýšení tvrdosti a mechanické odolnosti.

Historie

Historie legování sahá do doby bronzové, přibližně 3500 let př. n. l., kdy lidé v Mezopotámii a na Blízkém východě objevili, že přidáním cínu k mědi vzniká tvrdší a odolnější materiál - bronz. Tento objev byl tak významný, že dal název celé historické epoše. Bronz se stal prvním záměrně vytvořeným slitinovým kovem, který revolučně změnil výrobu nástrojů, zbraní a později i mincí.

Ve starověkém Řecku a Římě bylo legování drahých kovů běžnou praxí při výrobě mincí. Řekové razili své stříbrné drachmy ze slitiny obsahující 98% stříbra a 2% mědi, což zajišťovalo ideální rovnováhu mezi hodnotou a trvanlivostí. Římané postupně zdokonalovali techniky legování a vyvinuli několik standardizovaných slitin. Jejich aureus obsahoval 95-98% zlata, denarius byl ražen ze slitiny 95% stříbra a 5% mědi.

Významným milníkem v historii legování bylo zavedení elektra - přírodní nebo uměle vytvořené slitiny zlata a stříbra. Lýdové v 7. století př. n. l. jako první razili mince z elektra, které obsahovalo 45-55% zlata a zbytek stříbra. Tato slitina byla tvrdší než čisté zlato a měla charakteristickou bledě žlutou barvu. Kontrolované legování elektra umožnilo standardizaci prvních mincí v historii.

Středověké legování bylo často spojeno s pokusem o snížení nákladů na ražbu mincí. Panovníci postupně snižovali obsah drahého kovu v mincích přidáváním většího množství mědi nebo jiných levných kovů, což vedlo k inflaci a ekonomickým krizím. V českých zemích například Václav IV. nechal razit groše s postupně se snižujícím obsahem stříbra, což vyvolalo nespokojenost obchodníků a měšťanů.

Alchymistické experimenty středověku významně přispěly k rozvoji znalostí o legování. Ačkoliv se alchymistům nepodařilo vyrobit zlato, jejich pokusy vedly k objevu nových slitin a zdokonalení metalurgických technik. V 15. století němečtí hutníci vyvinuli techniku cupelace, která umožňovala přesné oddělení stříbra od olova a mědi, což bylo klíčové pro kontrolu kvality mincovních slitin.

Renesance přinesla vědecký přístup k legování. Georg Agricola ve svém díle De Re Metallica (1556) poprvé systematicky popsal postupy legování různých kovů a jejich vlastnosti. V 16. století byla v Jáchymově vyvinuta standardní slitina pro tolary - 14 lotů a 4 grény stříbra (tj. 875/1000), která se stala vzorem pro mnoho evropských mincoven.

Průmyslová revoluce 18. a 19. století revolucionalizovala legování zavedením přesných měřicích přístrojů a chemických analýz. Vynález spektroskopu v roce 1859 umožnil přesnou analýzu složení slitin. V roce 1850 byla v Británii zavedena standardní slitina pro zlaté sovereign mince - 22 karátů (916,7/1000), známá jako crown gold, která se používá dodnes.

Moderní éra legování začala ve 20. století s objevem nových materiálů. Pro mincovnictví byl převratný vynález nerezové oceli a různých slitin niklu, které umožnily výrobu levných, ale odolných oběžných mincí. V roce 1982 například Spojené státy změnily složení centové mince z 95% mědi na pozinkovanou ocel, což významně snížilo výrobní náklady.

Technologie a použití v mincovnictví

Proces legování v mincovnictví vyžaduje přesnou kontrolu teploty, času a poměru jednotlivých kovů. Kovy se taví v speciálních pecích při teplotách 1000-1200°C pro zlato a 960-1000°C pro stříbro. Roztavené kovy se důkladně promíchají, aby vznikla homogenní slitina. Moderní mincovny používají indukční pece s přesnou teplotní regulací a ochrannou atmosférou, která zabraňuje oxidaci.

Standardní mincovní slitiny mají přesně definované složení. Investiční zlaté mince obsahují minimálně 999/1000 zlata, ale historické oběžné zlaté mince používaly 900/1000 (21,6 karátů) nebo 916,7/1000 (22 karátů). Stříbrné mince se razí ze slitin 925/1000 (sterling silver) nebo 900/1000. Legování mědí zvyšuje tvrdost o 30-50% při zachování vzhledu drahého kovu.

Současné oběžné mince využívají sofistikované vícesložkové slitiny. Eurové mince používají Nordic Gold (89% měď, 5% hliník, 5% zinek, 1% cín) pro mince 10, 20 a 50 centů. Tato slitina má zlatavou barvu, je antimikrobiální a vysoce odolná proti korozi. Bimetalické mince kombinují různé slitiny v jádře a mezikruží pro zvýšení bezpečnosti proti padělání.

Zajímavosti

• Legování zlatých olympijských medailí vyžaduje minimálně 6 gramů čistého zlata na povrchu stříbrné medaile
• Japonská slitina shakudō (96% měď, 4% zlato) vytváří unikátní modročernou patinu ceněnou ve šperkařství
• Britská mince z roku 1920 byla první, která použila cupronickel (75% měď, 25% nikl) místo stříbra
• Titanové mince vyžadují legování při teplotě přes 1600°C ve vakuu nebo inertní atmosféře
• Středověcí padělatelé používali legování rtutí pro vytvoření falešného postříbření měděných mincí