Ludvík I. Veliký

Ludvík I. Veliký (1326–1382) byl uherský a chorvatský král z dynastie Anjouovců, který vládl v letech 1342–1382 a od roku 1370 byl také polským králem. Vedl války v Neapolsku a s Benátkami, od nichž roku 1358 získal Dalmácii. Razil zlaté florény, od roku 1360 s postavou sv. Ladislava.

Narození 5. března 1326, Visegrád
Úmrtí 10. září 1382, Trnava
Dynastie Anjouovci
Rodiče Karel I. Robert a Alžběta Polská
Uherský král 1342–1382, korunován 21. července 1342 ve Stoličném Bělehradě
Polský král 1370–1382, korunován 17. listopadu 1370 v Krakově
Nástupkyně Marie Uherská v Uhrách, Hedvika z Anjou v Polsku
Zlaté florény nejprve s lilií a sv. Janem Křtitelem, později s královským znakem, od roku 1360 se sv. Ladislavem

Historie

Ludvík I. Veliký se narodil 5. března 1326 ve Visegrádu jako syn uherského krále Karla I. Roberta a Alžběty Polské. Korunován byl 21. července 1342, pět dní po otcově smrti. Po desetiletí měla výrazný vliv na chod dvora i politiky jeho matka, zatímco sám král budoval pověst energického válečníka.

Významnou součástí Ludvíkovy vlády byla aktivní zahraniční politika. V letech 1347–1350 podnikl dvě výpravy do Neapolského království, na jehož trůn si činil nárok rod Anjou; roku 1351 odtud svá vojska stáhl. Dlouhodobě se střetával s Benátkami o vliv na východním Jadranu. Po válce zahájené roku 1356 se Benátky mírem v Zadaru 18. února 1358 vzdaly ve prospěch Ludvíka dalmatských měst a ostrovů od Kvarnerského zálivu po Drač.

Roku 1370 se Ludvík stal po smrti svého strýce Kazimíra III. Velikého také polským králem. Tím vznikla personální unie Uher a Polska, v níž oba státy sdílely panovníka, ale zachovaly vlastní instituce, právo i politické elity. Ludvík sídlil v Uhrách a v Polsku zanechal jako regentku matku Alžbětu; tu však roku 1376 vyhnala z Krakova vzpoura. Aby polská šlechta přijala nástupnictví jeho dcer, vydal jí roku 1374 Košické privilegium s rozsáhlými svobodami.

Ve vnitřní politice je Ludvík spojován s právními úpravami, které utvářely postavení uherské šlechty na staletí. Na sněmu roku 1351 potvrdil Zlatou bulu Ondřeje II. z roku 1222 kromě jediného ustanovení a prohlásil všechny šlechtice za rovné. Zavedl dědický řád, podle něhož statky šlechtice bez mužských potomků připadaly příbuzným, a nebyli-li, koruně. Statkářům přiznal právo vybírat od poddaných devátinu z vybraných zemědělských plodin a poddaným potvrdil svobodu stěhování.

Roku 1367 schválil papež Urban V. na Ludvíkovu žádost univerzitu v Pécsi; pro nedostatek prostředků do roku 1390 zanikla. Ludvík zemřel 10. září 1382 v Trnavě. V Uhrách po něm nastoupila dcera Marie Uherská, v Polsku dcera Hedvika z Anjou, čímž se personální unie obou království uzavřela. Přídomek „Veliký“, jímž ho označovaly uherské kroniky 14. a 15. století, nese jako jediný uherský panovník.

Mince Ludvíka I.

Uherské zlaté mincovnictví stálo na ložiskách zlata na území dnešního Slovenska, objevených kolem roku 1320. Ludvíkův otec zavedl roku 1325 zlatý florén, shodný hmotností, ryzostí i obrazem s florentským, a roku 1328 vznikla mincovna v Kremnici.

Za Ludvíka se podoba florénu proměnila: lilii nahradil královský znak a roku 1360 vystřídala sv. Jana Křtitele stojící postava uherského krále sv. Ladislava. Vedle zlata se razily stříbrné denáry a groše; mincovny pracovaly mimo jiné v Budíně a Pécsi.

 
Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet