Lužice

Lužice je historická země ve východním Německu obývaná slovanským národem Lužických Srbů, která byla po staletí předmětem sporů mezi Čechami, Polskem, Saskem a Braniborskem. Oblast bohatá na rudy a řemeslnou výrobu měla strategický význam na obchodních cestách mezi západem a východem Evropy. Lužická města Budyšín a Zhořelec razila vlastní mince a region zásoboval saské mincovny kvalitní železnou rudou pro výrobu razidel.

Historie

Lužice byla osídlena slovanskými kmeny Srbů v šestém století během stěhování národů. Název pochází od slovanského kmene Lužičanů, kteří obývali bažinaté území podél řeky Sprévy. V desátém století se Lužice dostala pod vliv vznikající Svaté říše římské a polského státu, kteří soupeřili o kontrolu území. Německá expanze východním směrem vedla k postupné christianizaci a částečné germanizaci, ale lužičtí Srbové si uchovali svůj jazyk a kulturu. Ve středověku byla Lužice rozdělena na Horní Lužici se střediskem v Budyšíně a Dolní Lužici s hlavním městem Chóśebuzem (Chotěbuzí).

Od jedenáctého století byla Lužice lénem českých králů, kteří zde ustanovili markrabata. Za vlády Karla IV. byla Lužice formálně začleněna do zemí České koruny jako markrabství. Lužická města vstoupila do Šestiměstí, svazu který hájil jejich práva vůči panovníkovi. Husitské války přinesly Lužici utrpení, města střídavě podporovala katolickou a husitskou stranu. V roce 1635 byla Horní a Dolní Lužice postoupena Ferdinandem II. saskému kurfiřtovi jako odměna za pomoc v třicetileté válce, formálně však zůstávala lénem České koruny až do roku 1815.

Pod saskou vládou si Lužice zachovala určitou autonomii a lužičtí Srbové mohli rozvíjet svou kulturu. V devatenáctém století proběhlo národní obrození Lužických Srbů, vznikla srbská literatura a kulturní instituce. Industrializace přinesla těžbu hnědého uhlí v Dolní Lužici, která změnila krajinu a demografii oblasti. Nacistický režim se pokusil Lužické Srby germanizovat a zakázal užívání lužické srbštiny. Po druhé světové válce byla Lužice rozdělena mezi Sasko a Braniborsko v rámci NDR. Dnes žije v Lužici asi 60 tisíc Lužických Srbů, kteří mají ústavně zaručená práva na zachování jazyka a kultury.

Lužické mincovnictví a hospodářství

Lužice neměla vlastní suverénní mincovnictví, ale lužická města získala od českých králů a později saských kurfiřtů právo razit drobné mince pro místní potřebu. Budyšín razil haléře a feniky s městským znakem - hradební věží. Zhořelec, ležící na důležité obchodní cestě Via Regia, razil kvalitní groše uznávané v celém Slezsku. Lužická města byla součástí Oberlausitzer Sechsstädtebund (Hornolužického šestiměstí), které koordinovalo mincovní politiku. Města razila společné brakteáty s motivy městských znaků a českého lva jako symbolu svrchovanosti.

Hospodářský význam Lužice spočíval především v řemeslné výrobě a obchodu. Lužické plátno bylo proslulé kvality a vyváželo se do celé Evropy. Železná ruda z lužických dolů zásobovala saské hamry, které vyráběly mimo jiné razicí nástroje pro mincovny. Město Kamjenc bylo centrem hrnčířství, Wojerecy prosluly výrobou skla. Za saské vlády se v Lužici razily saské mince, ale region si zachoval ekonomickou svébytnost. V devatenáctém století těžba hnědého uhlí přinesla industrializaci, ale také poškodila tradiční strukturu lužického osídlení. Dnes je v Budyšíně Serbski muzej s numismatickou sbírkou dokumentující měnové dějiny Lužice.

Zajímavosti

• Lužičtí Srbové jsou nejmenším slovanským národem s vlastním jazykem a kulturou
• Budyšínský groš z roku 1424 s obrazem svatého Petra je nejvzácnější lužickou mincí
• Zhořelecký most přes Nisu spojoval dva mincovní okruhy - saský a slezský
• V Lužici se nachází nejvýchodnější bod Německa a geografický střed Evropy
• Velikonoční jízdy v Lužici jsou zapsány na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO