Mincovna Kinza
Mincovna Kinza byla zlatá mincovna šógunátu Tokugawa v Edu, dnešním Tokiu. Od roku 1595 ji jako dědičný úřad vedl rod Gotó, který každou zlatou minci od oválného kobanu po drobné dvoušu opatřil podpisem 光次. Stála v dnešní čtvrti Nihonbaši Hongokučó, kde dnes sídlí Japonská banka.
| Instituce | kinza, zlatý cech s monopolem na ražbu a kontrolu zlatých mincí šógunátu Tokugawa |
|---|---|
| Počátek | 1595, pověření zlatníka Gotó Šózaburó Micucugu ražbou kobanů v Edu |
| Sídlo v Edu | Hončó 1-čóme, dnes Nihonbaši Hongokučó – místo hlavní budovy Japonské banky |
| Vedení | rod Gotó, dědičný úřad kontrolora zlata (gokin aratame-jaku) |
| Hlavní ražby | koban (1 rjó), ičibuban (1 bu), nibuban (2 bu), nišuban (2 šu), išuban (1 šu) |
| Podpis na mincích | 光次 (Micucugu) s parafou |
| Měnová soustava | 1 rjó = 4 bu = 16 šu |
| Konec | obsazení císařským vojskem 9. května 1868, zrušení mincovního úřadu 17. března 1869 |
Historie
Ve slově kinza znamená kin zlato a za cech. Počátek mincovny spadá do roku 1595, kdy Iejasu Tokugawa, tehdy pán oblasti Kantó, povolal do Eda zlatníka z Kjóta. Muž původně jménem Hašimoto Šózaburó sloužil u kjótského rodu Gotó, který od dob šógunátu Ašikaga zhotovoval zlatnické práce pro vládce. Hlava rodu Gotó Tokudžó ho vyslal jako svého zástupce a spolu s Iejasuem mu povolil užívat jméno Gotó Šózaburó Micucugu i paulovniový erb. Z té doby se zachoval koban s tuší psaným nápisem „Musaši, jedno rjó, Micucugu“ a parafou, který se pokládá za minci raženou po Micucuguově příchodu do Eda pro osm provincií Kantó.
Micucugu dostal v Edu pozemek v Hončó 1-čóme a v domě zřídil úřadovnu, kde se na mince vyrážely kontrolní značky. Další pobočky vznikly v Kjótu (1601), Sunpu (1607) a na zlatonosném ostrově Sado (1621). Postupně se ražba soustředila do Eda; kjótská dílna přestala razit roku 1791 a zůstala jen dozorem nad zlatníky. Kinza podléhala finančnímu úřadu šógunátu (kandžó bugjó).
Rod Gotó sám nerazil. Jeho úřad gokin aratame-jaku zlato zkoušel a mince značil, vlastní práci odváděli řemeslníci kobanši. Roku 1698 šógunát kvůli přísnější kontrole přesunul všechny dílny přímo do areálu sídla rodu Gotó. Od roku 1765 se kinza dělila se stříbrnou ginzou o dozor nad odléváním měděných mincí a roku 1835 z jejího podnětu vznikla stomonová mince Tenpó cúhó, na jejímž rubu je parafa rodu Gotó.
Hlavní větev rodu zanikla roku 1810, když vyšly najevo zpronevěry při ražbě. Úřad převzala vedlejší větev, kterou šógunát roku 1845 potrestal za kritiku vlády, a nakonec ho do konce šógunátu držel Gotó Kičigoró Micuhiro z kjótské linie. Dne 9. května 1868 obsadilo Edo císařské vojsko. Nová vláda v kinze ještě razila zlato na válečné výdaje, ale její mince porušovaly celní úmluvu s cizími mocnostmi a vyvolaly jejich protesty. Mincovní úřad byl proto 17. března 1869 zrušen a vláda rozhodla o stavbě nové mincovny v Ósace. Roku 1872 musel Micuhiro dům v Hončó opustit. Na jeho místě dnes stojí hlavní budova Japonské banky, kterou navrhl architekt Kingo Tacuno a dokončena byla roku 1896.
Koban, obdélníkové zlaťáky a podpis 光次
Hlavní zlatou mincí byl oválný koban v hodnotě jednoho rjó. Na líci nese nahoře a dole paulovniový erb ve vějířovém rámu, uprostřed nahoře znaky 壹两 (jedno rjó) a dole podpis 光次 s parafou. Spolu s ním se razil obdélníkový ičibuban o čtvrtinové hmotnosti a stejné ryzosti. Mince nebyly z čistého zlata, ale ze slitiny zlata a stříbra; zlatou barvu dostaly povrchovou úpravou, při níž se stříbro z povrchu odstranilo chemicky v ohni.
Obdélníkové dvoubu (nibuban), dvoušu (nišuban) a jednošu (išuban) měly méně zlata, než odpovídalo jejich hodnotě, a sloužily jako drobné peníze. Dvoubu a dvoušu mají na líci paulovnii ve vějíři a hodnotu, na rubu podpis 光次 s parafou. Roku 1860 šógunát kvůli odlivu zlata do ciziny zmenšil koban na méně než třetinu a vydal nové dvoubu, které ovládly oběh. Mince na obrázku je Man'en nišuban z téže reformy: platila od 30. května 1860, vážila 0,75 g a obsahovala 22,93 % zlata a 76,73 % stříbra. Byla to nejtenčí a nejmenší zlatá mince období Edo. Vyrazilo se jí za 3 140 000 rjó, tedy 25 120 000 kusů, zatímco dvoubu téže reformy vzniklo za 46,9 milionu rjó. Po roce 1868 se razila pod jménem Meidži nišuban do roku 1869 a platila do konce září 1874.