Prešpurský mír

Prešpurský mír, známý také jako bratislavský mír, byla mírová smlouva uzavřená 26. prosince 1805 mezi Francií a Rakouskem po porážce spojeneckých vojsk v bitvě u Slavkova. Smlouva ukončila třetí protifrancouzskou koalici a znamenala pro habsburskou monarchii ztrátu rozsáhlých území i prestiže. Tento diplomatický akt předznamenal zánik Svaté říše římské a zásadní proměnu politické mapy Evropy.

Historie

Prešpurský mír z roku 1805 nebyl první smlouvou tohoto názvu. Prešpurk (dnešní Bratislava) byl dějištěm mírových jednání již ve 13. století, kdy zde roku 1271 uzavřeli dohodu český král Přemysl Otakar II. a uherský král Štěpán V. Další významná smlouva byla podepsána roku 1491 mezi Vladislavem Jagellonským a Maxmiliánem I. Habsburským, která položila základy pozdějšího spojení českých a uherských zemí s habsburskou monarchií. Nejznámější však zůstává čtvrtá prešpurská smlouva z prosince 1805.

Bezprostřední příčinou uzavření míru byla katastrofální porážka rusko-rakouských vojsk v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805. Napoleon Bonaparte zde porazil spojené armády rakouského císaře Františka I. a ruského cara Alexandra I., čímž rozhodl válku třetí koalice. Spojenecká armáda ztratila přibližně dvacet sedm tisíc mužů a její bojeschopnost byla vážně narušena.

Již dva dny po bitvě, 4. prosince 1805, se Napoleon sešel s císařem Františkem u Spáleného mlýna poblíž Uhřic, aby projednali podmínky příměří. Rakouský panovník si byl vědom bezvýchodnosti své situace – jeho armáda byla rozprášena, Vídeň obsazena francouzskými vojsky a car Alexandr se stahoval s ruskými jednotkami zpět na východ. Příměří bylo formálně podepsáno 6. prosince na slavkovském zámku.

Mírová jednání probíhala v Prešpurku, tehdejším hlavním městě Uherského království, v reprezentativních prostorách Primaciálního paláce. Za francouzskou stranu vedl vyjednávání ministr zahraničí Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord, zkušený diplomat, který dokázal z Napoleonova vítězství vytěžit maximum. Rakousko zastupovali kníže Johann I. Josef z Lichtenštejna a hrabě Ignác Gyulai.

Napoleon využíval při jednáních jako nátlakový prostředek dosud nepodepsanou mírovou smlouvu s Pruskem. Hrozba, že by se Francie dohodla s Pruskem na úkor Rakouska, nutila rakouské vyjednavače k ústupkům. Smlouva byla podepsána 26. prosince 1805 v Zrcadlové síni Primaciálního paláce. Následujícího dne ji Napoleon ratifikoval v zámku Schönbrunn u Vídně.

Podmínky míru byly pro Rakousko tvrdé a ponižující. Habsburská monarchie musela odstoupit rozsáhlá území v Itálii a Německu. Benátsko, Istrie, Dalmácie a Kotor připadly napoleonskému Italskému království. Tyroly, Vorarlbersko a území kolem Augsburgu získalo spojenecké Bavorsko. Celkem Rakousko ztratilo území o rozloze přibližně šedesáti šesti tisíc čtverečních kilometrů se třemi miliony obyvatel.

Součástí smlouvy byly také obrovské válečné reparace. Rakousko bylo povinno zaplatit Francii čtyřicet milionů zlatých, což představovalo značnou část státních příjmů monarchie. Tyto prostředky měly vyrovnat francouzský státní deficit způsobený válečnými výdaji.

Prešpurský mír měl dalekosáhlé politické důsledky. Rakousko muselo uznat povýšení bavorského a württemberského kurfiřtství na království a bádenského markrabství na velkovévodství. Tím Napoleon položil základy Rýnského spolku, který vznikl v červenci 1806 a fakticky znamenal konec Svaté říše římské národa německého. František I. byl nucen vzdát se titulu římského císaře a nadále vládl pouze jako císař rakouský.

Numismatický a historický význam

Prešpurský mír představuje jeden z nejvýznamnějších diplomatických aktů napoleonské epochy a jako takový nalezl odraz v dobové medailérské produkci. Francouzské pamětní medaile oslavovaly vítězství v bitvě u Slavkova a následný mír jako triumf Napoleonovy politiky. Tyto medaile obvykle zobrazují portréty císaře, alegorické postavy vítězství či výjevy z bitvy.

Z rakouské perspektivy znamenal prešpurský mír hluboké ponížení a nutnost zásadních reforem. Habsburská monarchie ztratila své tradiční postavení v německém prostoru, které budovala po staletí. Medaile připomínající toto období mají spíše charakter dokumentační než oslavný – zachycují proměnu titulatur a teritoriálních změn.

Pro numismatiku má prešpurský mír význam především v kontextu změn mincovních systémů. Územní ztráty znamenaly, že některé mincovny přešly pod správu jiných států. Benátská mincovna, která po staletí razila charakteristické zecchiny a liry, se stala součástí napoleonského Italského království. Tyrolské mincovny v Hall a Günzburgu přešly pod bavorskou správu.

Zánik Svaté říše římské v srpnu 1806, který byl přímým důsledkem prešpurského míru, ukončil tradici říšského mincovnictví sahající do raného středověku. Císařský titul Františka II. se promítl do změny legend na rakouských mincích – od roku 1806 již nenesl titul římského císaře, ale pouze císaře rakouského.

Primaciální palác v Bratislavě, místo podpisu smlouvy, se stal významnou památkou napoleonské éry. V současnosti je součástí prohlídkových tras připomínajících historické události roku 1805. Zrcadlová síň, kde byla smlouva podepsána, si zachovala dobový charakter a připomíná dramatický zlom v evropských dějinách.

Zajímavosti

• Při podpisu smlouvy byl údajně použit pozlacený stůl zapůjčený od uherské šlechtické rodiny Zičiů – Napoleon dbal na náležitou pompéznost ceremoniálu.
• Originál smlouvy byl po podpisu v Prešpurku odvezen do Vídně, kde text přepsali na pergamen a Napoleon jej osobně opatřil velkou červenou voskovou pečetí.
• Prešpurský mír byl jednou z posledních smluv, kde František I. vystupoval jako císař Svaté říše římské – tento titul složil o necelý rok později v srpnu 1806.
• Rusko, ačkoli bylo v bitvě u Slavkova poraženo, nebylo smluvní stranou prešpurského míru – car Alexandr I. odmítl s Napoleonem jednat a stáhl se s armádou na východ.