Šlikové

Šlikové byli významný český šlechtický rod, který se v 16. století prosadil díky těžbě stříbra v Krušných horách a získání mincovního práva. Jejich jáchymovské ražby stojí u zrodu tolaru – velké stříbrné mince, která ovlivnila evropský obchod i pozdější měnové systémy.

Historie

Rod Šliků je doložen od 14. století v Chebu, ale jejich skutečný vzestup nastal až na přelomu 15. a 16. století, kdy začali soustavně budovat majetkovou základnu v severozápadních Čechách. Výraznou roli v rozšíření rodových držeb sehrál Kašpar Šlik († 1499), jehož generace připravila podmínky pro pozdější hospodářský průlom. Ten přišel s objevem bohatých stříbrných ložisek na jižním svahu Krušných hor: v údolí u osady Konradsgrün se kolem roku 1514 otevřely prosperující doly, které rychle přitáhly kapitál i pracovní sílu a nastartovaly vznik nového hornického centra.

Hlavní postavou této „stříbrné éry“ byl Štěpán Šlik (1487–1526), který spolu se svými bratry dokázal propojit těžbu s obchodem se stříbrem a usiloval také o přímý vliv na ražbu. Právě zde je vidět typická logika raně novověkého podnikání: kdo kontroloval surovinu, chtěl kontrolovat i její zhodnocení. Šlikové proto jednali s českými zemskými představiteli o získání mincovního práva, jež jim bylo uděleno 9. ledna 1520 a později – po určitém váhání – potvrzeno králem Ludvíkem Jagellonským 17. října 1523 v Budíně. Zároveň je podstatné, že ražba se v praxi rozběhla velmi brzy a jáchymovská mincovna se během několika let zařadila mezi nejvýznamnější mincovní provozy ve střední Evropě.

Šlikovské mincování se soustředilo především do Jáchymova a bylo spojeno s masivní produkcí velkých stříbrných mincí, které se rychle šířily obchodními cestami. V době, kdy evropské trhy oceňovaly stabilní a dobře rozpoznatelné velké stříbrné oběživo, se jáchymovský tolar stal praktickým nástrojem dálkového obchodu i velkých plateb. Úspěch však zároveň vyvolával napětí, protože mincovnictví bylo citlivou oblastí státní moci a panovník si jej chtěl pevně kontrolovat. Proto také došlo k zásadní změně: Ferdinand I. Šlikům mincovní právo roku 1528 odejmul a jáchymovská mincovna se stala mincovnou vládní. Rod si i poté udržel významný vliv v hornictví a obchodě se stříbrem, ale jejich přímá mincovní suverenita tím skončila.

Další těžký zásah přišel po nezdařeném stavovském povstání roku 1547, kdy byly Šlikům konfiskovány majetky a jejich podnikání v oblasti Krušných hor se prakticky uzavřelo. Tím se uzavřela první, nejznámější etapa šlikovského „mincovního příběhu“. Zajímavé však je, že rod se k ražbě vrátil v pozdější době: se souhlasem císaře Ferdinanda II. obnovil mincovní činnost Jindřich Šlik (1621–1650) na panství v Plané u Mariánských Lázní, kde se intenzivně razilo od roku 1627. Vedle toho se některé šlikovské nominály objevují v letech 1627–1637 i v Norimberku, což ukazuje, že rod dokázal využívat širší síť mincovních a obchodních vazeb.

V Plané u Mariánských Lázní pokračovala ražba až do roku 1663, kdy ji završil Jindřichův syn František Arnošt (1650–1675); panství bylo následně roku 1665 prodáno. Poslední etapa šlikovského mincovnictví se pak váže už pouze k pražské mincovně, kde rod nechával razit reprezentativní kusy – mimo jiné tolary a dukáty v omezených emisích. Z numismaticky zajímavých detailů vyčnívá i skutečnost, že na rozdíl od mnoha jiných šlechtických ražeb se na šlikovských mincích neprosazovala portrétní prezentace vydavatele; rod si ji spíše „šetřil“ na vlastní portrétní medaile.

Šlikové a mince

Numismatický význam Šliků stojí především na jáchymovské ražbě tolarů a na jejím dopadu. Klíčové bylo spojení tří věcí: mimořádně bohatého stříbra, schopnosti provozovat těžbu ve velkém a získání mincovního práva, které umožnilo proměnit kov ve standardizované platidlo. Tolar se stal mincí, která se dala snadno přijímat i mimo místo vzniku, protože obchodníci věřili jeho parametru a zvyku „velké stříbrné mince“.

Pro sběratele jsou šlikovské mince atraktivní nejen jako jednotlivé kusy, ale i jako téma napříč staletími: jáchymovská etapa (počátky tolaru), přerušení a politické zásahy, následné obnovení v Plané u Mariánských Lázní a pozdější reprezentativní ražby v Praze. Při určování rozhodují opisy, heraldika, značení a často i drobné rozdíly v detailech razidel. U velkých stříbrných mincí hraje zásadní roli povrch: přirozená patina a nepoškozené hrany jsou ceněné více než „vyčištěná“ mince bez charakteru.