Štaufové

Štaufové byli mocný německý šlechtický rod, který v letech 1138–1254 poskytl Svaté říši římské několik králů a císařů a představoval vrchol středověké císařské moci v boji s papežstvím o univerzální vládu nad křesťanstvem. Tato švábská dynastie, jejímiž nejvýznamnějšími představiteli byli Fridrich I. Barbarossa a Fridrich II. Stupňský, vytvořila jednu z nejslavnějších epoch evropských dějin, kdy se císařská moc rozprostírala od Baltského moře po Sicílii. Z numismatického hlediska představuje štaufské období zlatý věk středověkého mincovnictví s vysoce kvalitními brakteáty, zlatými augustaly a inovativními sicilskými ražbami, které kombinovaly byzantské, arabské a západoevropské prvky.

Historie

Rod Štaufů pocházel ze Švábska, kde na počátku 11. století vlastnili hrad Hohenstaufen nedaleko Göppingenu. Vzestup rodu začal, když Fridrich I. Švábský získal kolem roku 1079 od císaře Jindřicha IV. švábské vévodství za podporu v boji proti papeži během sporu o investituru. Jeho synové Fridrich II. Jednooký a Konrád upevnili pozici rodu sňatkovou politikou – Fridrich se oženil s Juditou, dcerou bavorského vévody z rodu Welfů, zatímco Konrád získal sňatkem s Gertrudou z Comburgu značný majetek ve Francích.

Skutečný vzestup Štaufů nastal v roce 1138, kdy byl švábský vévoda Konrád III. zvolen německým králem po smrti císaře Lothara III. Jeho volba však nebyla jednomyslná a musel čelit opozici Welfů, zejména saského vévody Jindřicha Pyšného. Konrádova vláda byla poznamenána neustálými boji s Welfy o nadvládu v říši. Účastnil se druhé křížové výpravy (1147–1149), která skončila katastrofou, když byla jeho armáda zničena Turky v Malé Asii. Přesto položil základy štaufské moci tím, že systematicky budoval síť ministeriálů – nesvobodných služebníků přímo závislých na králi.

Zlatý věk dynastie nastal za Fridricha I. Barbarossy (1152–1190), Konrádova synovce, který dokázal dočasně uklidnit konflikt s Welfy a obnovit císařskou autoritu. Jeho přídomek „Barbarossa" (Rudovous) se stal legendárním. Fridrich vedl šest tažení do Itálie, aby obnovil císařskou moc nad bohatými severoitalskými městy. V roce 1155 byl korunován císařem v Římě, ale musel čelit odporu lombardských měst sdružených v Lombardské lize. Přestože utrpěl porážku u Legnana (1176), dokázal konstanckým mírem (1183) zajistit kompromis, který zachoval císařskou suverenitu při uznání městské autonomie.

Barbarossa systematicky budoval štaufskou doménu ve Švábsku, Alsasku a Francích, zakládal města a podporoval kolonizaci. Jeho sňatková politika – oženil se s Beatrix Burgundskou – rozšířila štaufský vliv na Burgundsko. Vztah s papežstvím byl napjatý, zejména během schizmatu (1159–1177), kdy Fridrich podporoval vzdoropapeže proti Alexandrovi III. Smíření s papežem v Benátkách (1177) bylo diplomatickým triumfem. Barbarossa zahynul během třetí křížové výpravy v roce 1190, když se utopil v řece Salef v Malé Asii, což otřáslo celým křesťanstvem.

Jeho syn Jindřich VI. (1190–1197) rozšířil štaufskou moc na dosud nevídanou úroveň dobytím normanského Sicilského království sňatkem s Konstancií Sicilskou. Tím spojil císařství se Sicílií a ohrozil papežský stát ze severu i jihu. Jindřich byl krutý, ale schopný vládce, který nemilosrdně potlačil vzpoury v Německu i na Sicílii. Držel v zajetí anglického krále Richarda Lví srdce a získal za něj obrovské výkupné. Jeho plány na dědičné císařství a dobytí Byzance ukončila předčasná smrt ve věku 32 let.

Po Jindřichově smrti následovala občanská válka mezi jeho bratrem Filipem Švábským a welfským kandidátem Otou IV. Brunšvickým. Tento konflikt trval až do Filipovy vraždy v roce 1208. Mezitím vyrůstal na Sicílii Jindřichův syn Fridrich II. (1212–1250), který se stal nejvýznamnějším a nejkontroverznějším štaufským panovníkem. Známý jako „Stupor Mundi" (Údiv světa) byl vzdělaným polyhistorem hovořícím šesti jazyky, autorem knihy o sokolnictví a patronem věd.

Fridrich II. strávil většinu života na Sicílii, kterou přeměnil v centralizovaný stát s moderní správou. Jeho Konstituce z Melfi (1231) vytvořily nejpokrokovější právní systém své doby. Vedl úspěšnou, byť neobvyklou křížovou výpravu (1228–1229), během níž diplomaticky získal Jeruzalém. Jeho konflikt s papežstvím byl nejostřejší v dějinách – byl dvakrát exkomunikován a papež ho označil za Antikrista. Fridrich bojoval proti lombardským městům a papežským spojencům až do své smrti v roce 1250.

Po Fridrichově smrti se štaufská moc rychle zhroutila. Jeho syn Konrád IV. (1250–1254) zemřel mladý a jeho vnuk Konradýn byl popraven v Neapoli v roce 1268 po neúspěšném pokusu získat zpět Sicílii. S ním vymřela legitimní mužská linie Štaufů. Období po roce 1254 je známé jako interregnum – bezvládí v říši trvající až do roku 1273. Štaufský mýtus však přežil – legenda o Fridrichovi Barbarossovi spícím v hoře Kyffhäuser a čekajícím na znovusjednocení říše se stala součástí německé národní mytologie.

Mincovnictví a hospodářský význam

Štaufské období představuje vrchol středověkého německého mincovnictví. Fridrich I. Barbarossa provedl mincovní reformu, která standardizovala ražbu a zvýšila kvalitu mincí. Jeho brakteáty (jednostranné stříbrné mince) s císařským orlem nebo portrétem panovníka patří k uměleckým vrcholům románského mincovnictví. Založení nových mincoven v říšských městech jako Norimberk, Frankfurt a Gelnhausen podpořilo obchod. Barbarossovy imperiální denáry s nápisem „FRIDERICUS IMPERATOR" cirkulovaly po celé Evropě.

Fridrich II. revolucionalizoval mincovnictví zavedením zlatých augustalů v roce 1231 na Sicílii – první zlaté mince ražené v západní Evropě od karolinské doby. Tyto mince s antikizujícím portrétem císaře a orlem byly mistrovským dílem kombinujícím byzantské, arabské a západní tradice. Jejich vysoká kvalita (20,5 karátu) z nich učinila uznávanou mezinárodní měnu. Fridrich také razil stříbrné denáry s arabskými nápisy pro obchod s muslimským světem. Jeho mincovní systém na Sicílii byl nejpokročilejší v Evropě s přísnou státní kontrolou a standardizací.

Zajímavosti

• Fridrich Barbarossa založil přes 60 měst včetně Gelnhausenu a Kaiserslauternu, jejichž jména odkazují na císařskou moc
• Zlatý augustal Fridricha II. s hodnotou čtvrt unce zlata byl první evropskou mincí s realistickým portrétem od antiky
• Fridrich II. vlastnil exotickou menažerii včetně slonů, velbloudů a gepardů, kterou vozil na svých cestách po říši
• Poslední štaufský brakteát byl ražen v roce 1268 v den popravy Konradýna v Neapoli, což je považováno za symbolický konec štaufské éry