Štaufové

Štaufové (1138-1254) byli německá císařská dynastie vládnoucí Svaté říši římské více než sto let, která se proslavila jako jedna z nejmocnějších středověkých dynastií vedená císaři jako Fridrich Barbarossa a Fridrich II., ale také dlouhými konflikty s papežstvím o supremacii v křesťanském světě a tragickým zánikem v boji proti církvi a rivalským dynastiím. Štaufové jsou v numismatice významní díky císařským denárům a zlatým mincím s portréty německých císařů a motivy říšské orlice dokumentujícím vrchol středověké císařské moci.

Historie

Dynastie pocházela ze švábského hraběcího rodu ovládajícího hrad Staufen v oblasti Schwarzwaldu. Vzestup začal za Fridricha I. ze Staufenu, který se oženil s Anežkou, dcerou císaře Jindřicha IV., a jeho syn Fridrich II. Jednoocí se stal švábským vévodou. Štaufové tak získali významné postavení v říšské hierarchii.

Konrád III. (1138-1152) se stal prvním štaufským králem po volbě německých knížat proti welfskému kandidátovi. Tím začal dlouhý konflikt mezi štaufskou a welfskou stranou o německou korunu. Konrád vedl neúspěšnou druhou křížovou výpravu, ale upevnil štaufskou pozici v říši.

Fridrich I. Barbarossa (1152-1190) představoval vrchol štaufské moci a ztělesňoval ideál středověkého císaře. Pokusil se obnovit císařskou autoritu v severní Itálii proti lombardským městům a vedl šest italských tažení. Jeho konflikt s papežem Alexandrem III. a Lombardskou ligou skončil kompromisem v míru z Kostnice.

Italská politika charakterizovala štaufskou dynastii. Štaufští císaři považovali severní Itálii za integrální součást říše a snažili se kontrolovat bohaté lombardské obchodní města. Tato politika je stavěla do konfliktu s papežstvím, které se obávalo obklíčení císařskými državami na severu i jihu Itálie.

Jindřich VI. (1190-1197) spojil štaufské dědictví s normanským Sicilským královstvím sňatkem s Konstancií Sicilskou. Tím Štaufové získali kontrolu nad jižní Itálií a ohrozili papežský stát z obou stran. Jindřichova předčasná smrt však zabránila úplné realizaci tohoto plánu.

Fridrich II. (1220-1250), "stupor mundi" (úžas světa), byl nejpozoruhodnějším štaufským císařem. Vyrůstal na Sicílii, mluvil několika jazyky včetně arabštiny a vytvořil kosmopolitní dvůr kombinující západní, byzantské a islámské vlivy. Jeho vědecké zájmy a tolerantní politika šokovaly konzervativní křesťanské kruhy.

Konflikt s církví dosáhl vrcholu za Fridricha II., který byl třikrát exkomunikován papeži Honoriem III., Řehořem IX. a Inocencem IV. Papež ho obviňoval z hereze, nepietnosti a tyranie. Fridrich vedl úspěšnou křížovou výpravu, ačkoliv byl exkomunikovaný, a vyjednal diplomatické vrácení Jeruzaléma křesťanům.

Sicilské království pod Štaufy dosáhlo kulturního a administrativního vrcholu. Fridrich II. vytvořil centralizovaný stát s moderní byrokracií, založil univerzitu v Neapoli a podporoval vědu a umění. Jeho dvůr v Palermu byl centrem překladatelské činnosti z arabštiny a řečtiny do latiny.

Interregnum (1250-1273) nastalo po smrti Fridricha II. a jeho syna Konráda IV. Říše se ponořila do chaosu bez uznávaného císaře, zatímco papežové organizovali boj proti posledním Štaufům. Papež Inocenc IV. vyhlásil svatou válku proti štaufské dynastii a nabídl sicilskou korunu francouzským Anžujcům.

Konradin (1252-1268), poslední štaufský dědic, se pokusil obnovit rodinnou moc v Itálii vojenskou expedicí proti Anžujcům. Byl však poražen v bitvě u Tagliacozza roku 1268 a popraven v Neapoli jako "nepřítel církve". Jeho smrt ukončila štaufskou dynastii a symbolizovala vítězství papežství nad císařstvím.

Dědictví Štaufů spočívá v pokusu o vytvoření univerzální křesťanské monarchie kombinující německé císařství s italským královstvím. Jejich konflikty s papežstvím oslabily jak císařskou, tak papežskou moc a otevřely cestu vzestupu národních monarchií ve Francii a Anglii na úkor římsko-německé říše.

Štaufové v numismatice

Štaufské mincovnictví dokumentuje vrchol středověké císařské moci a představuje jedny z nejkrásnějších německých středověkých mincí. Portréty štaufských císařů s korunami a říšskou orlicí odrážejí jejich představy o univerzální monarchii a božském původu císařské moci. Design často kombinuje německé a italské numismatické tradice.

Mince Fridricha Barbarossy nesou klasické císařské portréty s důrazem na majestát a autoritu. Charakteristické jsou denáry s císařským portrétem v koruně a říšskou orlicí na reversem, často s nápisy zdůrazňujícími Fridrichovu roli jako "Augustus" a "Caesar". Kvalita řemeslného zpracování odpovídá prestiži dynastie.

Sicilské mince Fridricha II. představují unikátní syntézu západních, byzantských a islámských numismatických tradici. Zlaté augustales s císařským portrétem ve stylu antických římských aureuů dokumentují Fridrichův pokus o obnovu římského císařství. Arabské nápisy na některých mincích odrážejí multikulturní charakter sicilského království.

Německé mince štaufského období často nesou říšskou orlici jako symbol císařské moci a územní svrchovanosti. Regionální varianty z různých říšských oblastí dokumentují federální charakter Svaté říše římské, zatímco cisařské emise zdůrazňují jednotný charakter říšské moci pod štaufským vedením.

Zajímavosti

• "Stupor mundi" - Fridrich II. byl nazýván "úžasem světa" pro své neobvyklé vzdělání a tolerantní politiku.
• Sicilské království - vytvořili nejmodernější středověký stát s efektivní byrokracií a kulturní tolerancí.
• Svatá válka - papež proti nim vyhlásil svatou válku, což bylo v křesťanském světě bezprecedentní.
• Poslední křižák - Fridrich II. vedl úspěšnou křížovou výpravu, ačkoliv byl exkomunikovaný papežem.
• Tragický konec - dinastia zanikla popravou 16letého Konradina, což šokovalo středověkou Evropu.