Benito Mussolini

Benito Mussolini byl italský fašistický diktátor a zakladatel fašismu, v letech 1922–1943 ministerský předseda Italského království. Jeho režim se stal vzorem pro další autoritářské státy včetně nacistického Německa. Po sesazení stál v čele loutkové Italské sociální republiky; v dubnu 1945 ho zastřelili partyzáni.

Historie

Benito Amilcare Andrea Mussolini se narodil 29. července 1883 v Predappiu v severoitalské Romagni. Jeho otec Alessandro byl kovář a zanícený socialista, matka Rosa učitelka. Roku 1901 získal učitelský diplom a krátce učil, záhy se ale věnoval výhradně novinářské a politické činnosti v socialistickém hnutí.

Patřil k revolučnímu křídlu Italské socialistické strany. Za účast na protestech proti koloniální válce v Libyi byl roku 1911 odsouzen k pěti měsícům vězení. Roku 1912 se stal šéfredaktorem stranického deníku Avanti!. Zásadní zlom přinesla první světová válka.

Zatímco italští socialisté prosazovali neutralitu, Mussolini se přiklonil ke vstupu do války na straně Dohody. Tento obrat mu na podzim 1914 vynesl vyloučení ze strany. S finanční podporou italských průmyslníků i francouzské vlády založil vlastní noviny Il Popolo d'Italia, v nichž agitoval pro vstup do války. Když Itálie roku 1915 vstoupila do konfliktu, narukoval k bersaglierům; v únoru 1917 byl těžce raněn výbuchem minometného granátu při cvičení.

Poválečná Itálie se zmítala v hospodářské krizi, sociálních nepokojích a frustraci ze zmařeného vítězství, neboť mírová jednání nepřinesla očekávané územní zisky. Dne 23. března 1919 založil Mussolini v Miláně Fasci italiani di combattimento, bojové svazky, které se staly zárodkem fašistického hnutí.

Fašistické squadry, ozbrojené oddíly v černých košilích, terorizovaly socialisty, komunisty a odborové organizace. Násilí bylo prezentováno jako obrana pořádku proti bolševické hrozbě a těšilo se toleranci policie, armády i části podnikatelů. Ve volbách roku 1921 získali fašisté v rámci Národních bloků 35 mandátů.

Ve dnech 28.–31. října 1922 zorganizovali fašisté takzvaný pochod na Řím, jehož se účastnilo necelých 30 000 mužů. Král Viktor Emanuel III. odmítl podepsat výjimečný stav a 30. října 1922 pověřil Mussoliniho sestavením vlády. Mussolini, který pochod řídil z Milána, přijel do Říma vlakem a moc převzal z rukou krále, nikoli revolucí.

První roky vlády zachovával zdání parlamentního systému. Po zavraždění socialistického poslance Giacoma Matteottiho 10. června 1924 čelil krizi, kterou projevem 3. ledna 1925 vyřešil přechodem k otevřené diktatuře. Následovala cenzura tisku a koncem roku 1926 zákaz všech ostatních stran. Mussolini se nechal titulovat Duce, vůdce, a budoval kult osobnosti.

Režim se prezentoval rozsáhlými veřejnými pracemi včetně odvodnění Pontinských bažin. Lateránské smlouvy z roku 1929 ukončily spor s papežstvím a uznaly nezávislost Vatikánu. Imperiální ambice vedly k válce v Etiopii v letech 1935–1936 a k intervenci ve španělské občanské válce na straně generála Franca.

Spojenectví s nacistickým Německem zpečetila Osa Berlín–Řím roku 1936 a Ocelový pakt v květnu 1939. Dne 10. června 1940 vstoupila Itálie do druhé světové války po boku Německa, což se ukázalo jako katastrofální. Italská armáda utrpěla porážky v Řecku, severní Africe i Sovětském svazu. Po spojenecké invazi na Sicílii v červenci 1943 vyslovila Velká fašistická rada v noci z 24. na 25. července Mussolinimu nedůvěru a král ho 25. července odvolal a dal zatknout.

Německé komando ho 12. září 1943 osvobodilo ze zajetí na Gran Sassu a Hitler ho dosadil do čela loutkové Italské sociální republiky, takzvané republiky Salò. Když se na jaře 1945 fronta hroutila, pokusil se Mussolini uprchnout k švýcarským hranicím. Dne 27. dubna 1945 ho partyzáni zadrželi u Donga na jezeře Como. Následujícího dne byl se svou milenkou Clarou Petacciovou zastřelen v Giulinu di Mezzegra a jejich těla byla 29. dubna vystavena v Miláně na náměstí Piazzale Loreto, pověšená hlavou dolů ze střechy čerpací stanice.

Fašistická ideologie a režim

Fašismus, jak ho formuloval Mussolini, spojoval nacionalismus, autoritářství a korporativismus a odmítal liberální demokracii i marxistický socialismus. Stát byl nejvyšší hodnotou, jíž se podřizoval jedinec; vyjadřovala to formule vše ve státě, nic mimo stát, nic proti státu. Korporativní systém měl nahradit třídní boj oborovými korporacemi zaměstnanců a zaměstnavatelů pod státním dohledem; stávky byly zakázány.

Kult Duceho prostupoval celou společnost. Propaganda ho zobrazovala jako sportovce, pilota, státníka i muže z lidu a hesla jako Mussolini ha sempre ragione (Mussolini má vždy pravdu) zdobila zdi měst. Mládež byla organizována ve fašistických organizacích od dětského věku.

Antisemitismus zpočátku nestál v centru italského fašismu, režim však uplatňoval rasovou diskriminaci v koloniích: dekret z dubna 1937 trestal partnerské soužití Italů s obyvateli Italské východní Afriky. Protižidovské rasové zákony přišly v roce 1938. Po německé okupaci severní Itálie v září 1943 byly tisíce italských Židů odvlečeny do vyhlazovacích táborů.

Mince Italského království nesly i za fašismu portrét krále Viktora Emanuela III. Svazek prutů se sekyrou, fascio littorio, převzatý z antického Říma, se ale stal všudypřítomným znakem režimu a objevil se i na oběžných mincích – například na rubu niklové mince Buono da 2 lire z let 1923–1935.