Evropská měnová unie

Evropská měnová unie je ekonomická a monetární integrace devatenácti členských států Evropské unie, které od roku 1999 sdílejí společnou měnu euro, čímž vytvořily druhou největší rezervní měnu světa po americkém dolaru. V numismatice představuje Evropská měnová unie bezprecedentní experiment dobrovolného vzdání se národních měn ve prospěch nadnárodní měny, přičemž euromince s jednotnou lícní a národními rubovými stranami dokumentují jedinečnou syntézu evropské jednoty a národní identity.

Historie

Kořeny měnové integrace sahají k Římským smlouvám 1957, ale konkrétní plány vznikly až s Wernerovou zprávou 1970 navrhující měnovou unii do roku 1980. První pokus - evropský měnový had - ztroskotal na ropných šocích sedmdesátých let. Evropský měnový systém 1979 s ECU jako košovou účetní jednotkou připravil půdu pro skutečnou integraci. Delorsova zpráva 1989 načrtla třístupňový plán měnové unie realizovaný Maastrichtskou smlouvou 1992.

Konvergenční kritéria - inflace, úrokové sazby, deficit, dluh - muselo splnit jedenáct zakládajících členů. Německo požadovalo Pakt stability zajišťující fiskální disciplínu. Evropská měnová unie vznikla 1. ledna 1999 zavedením eura v bezhotovostní formě, Evropská centrální banka převzala měnovou politiku od národních bank. Konverzní kurzy byly neodvolatelně fixovány - 1 euro = 1,95583 německé marky = 6,55957 francouzských franků. Tříleté přechodné období umožnilo duální oceňování a přípravu na hotovostní euro.

Hotovostní euro vstoupilo do oběhu 1. ledna 2002 největší výměnou měny v historii - 14,25 miliardy bankovek a 56 miliard mincí v hodnotě 144 miliard eur nahradilo národní měny 300 milionů Evropanů. Logistická operace vyžadovala 50 000 tun mincí vyražených předem, distribuci do 218 000 bank a 2,8 milionu prodejců. Národní měny byly stahovány tempem miliarda bankovek měsíčně. Do eurozóny postupně vstoupilo dalších osm států - Řecko (2001), Slovinsko (2007), Kypr a Malta (2008), Slovensko (2009), Estonsko (2011), Lotyšsko (2014), Litva (2015), Chorvatsko (2023).

Krize eura 2010-2012 testovala odolnost měnové unie. Řecká dluhová krize, záchranné programy pro Irsko, Portugalsko, Španělsko a Kypr zpochybnily udržitelnost projektu. ECB reagovala nekonvenční měnovou politikou - kvantitativní uvolňování, záporné úroky, Draghiho "whatever it takes" zachránilo euro. Pandemie COVID-19 přinesla fiskální revoluci - fond Next Generation EU představuje embryo fiskální unie. Digitální euro plánované na rok 2026 má udržet relevanci v éře kryptoměn.

Struktura a pravidla euromincí

Euromince mají osm nominálů - 1, 2, 5, 10, 20, 50 centů a 1, 2 eura. Společná lícní strana zobrazuje mapu Evropy a hodnotu, design Luca Luycxe. Národní rubové strany jsou jedinečné pro každou zemi - německé mince mají různé motivy podle nominálů, italské umělecká díla, francouzské národní symboly. Všechny euromince jsou zákonným platidlem v celé eurozóně bez ohledu na zemi ražby.

Technické specifikace jsou jednotné - váha, průměr, složení, hrana. Mince 1, 2, 5 centů jsou z oceli pokryté mědí, 10, 20, 50 centů z nordického zlata, 1 a 2 eura bimetalické. Národní kvóty omezují ražbu - Německo může razit 30% všech euromincí, Malta 0,07%. Pamětní dvoueurové mince (maximum 2 ročně) oslavují národní i evropská témata. Společné emise jako 10. výročí eura 2012 razí všechny země stejný motiv.

Zajímavosti

• Vatikánské a monacké euromince dosahují tisícinásobku nominální hodnoty kvůli limitovaným nákladům
• Finsko a Nizozemsko nepoužívají 1 a 2 centy, ceny zaokrouhlují na 5 centů, ale mince zůstávají zákonným platidlem
• Německé euromince mají tajné značky A-J označující mincovnu, vytváří 80 variant základní sady
• Řecká dvoueurová mince zobrazuje únos Európy Diemž - mytologický původ názvu kontinentu i měny
• Andorra, Monako, San Marino a Vatikán nejsou v EU, ale smějí razit euro na základě měnových dohod
• Odhaduje se 1,5 miliardy eur v mincích leží v šuplících - průměrný Němec doma hromadí 230 mincí