Ferdinand I. Habsburský

Ferdinand I. (1503–1564) byl český a uherský král a později císař, který po roce 1526 zahájil habsburské období v českých zemích. Ve správě státu prosazoval centralizaci a v mincovnictví upevňoval královskou kontrolu nad klíčovými mincovnami i nad přechodem k tolarovému systému.

Historie

Ferdinand I. vstoupil do českých dějin v okamžiku, kdy střední Evropa procházela zásadním zlomem. Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče roku 1526 se uvolnil český i uherský trůn a Ferdinand jako příslušník silné habsburské dynastie kandidoval s vysokou šancí na úspěch. Dne 24. října 1526 byl jednomyslně zvolen českým králem a dědičné země Koruny české jeho nástupnictví přijaly. V Uhrách však situace nebyla zdaleka tak hladká: Ferdinand zde čelil protikandidátovi, sedmihradskému králi Janu Zápolskému (1526–1540), a spor se táhl řadu let, až se Ferdinand musel spokojit především se západní částí uherského prostoru.

V českých zemích narazil na silnou pozici stavů, která se v době Jagellonců výrazně upevnila. Ferdinand proto od počátku usiloval o posílení autority královského úřadu a o řád v zemi, a to jak skrze institucionální změny, tak skrze pevnější kontrolu financí. V praxi budoval aparát, který měl stát řídit soustavněji – vznikaly a posilovaly orgány jako tajná rada, dvorská komora a vojenská rada. Náboženskou otázku vnímal jako politicky citlivou: katolickou církev považoval za oporu, ale zároveň se snažil udržet v zemi stabilitu, což se v prostředí rostoucího konfesního napětí ukazovalo jako velmi obtížné.

Napětí mezi panovníkem a stavy nakonec vyústilo v protihabsburské povstání roku 1547. Porážka stavů otevřela Ferdinandovi prostor k tvrdším krokům: došlo k popravám, konfiskacím majetku a k významnému oslabení práv některých měst. Tím se posunula mocenská rovnováha směrem k panovníkovi a jeho správnímu aparátu. Roku 1556 se Ferdinand stal císařem, což přineslo další povinnosti mimo české země a posílilo význam úředních struktur, které musely domácí správu „udržet v chodu“, i když panovník často působil jinde.

Na sklonku života Ferdinand rozdělil správu části rakouských zemí mezi své syny, ale česká a uherská koruna přešla po jeho smrti 25. července 1564 na Maxmiliána II., který později získal také císařskou korunu. Ferdinandova vláda tak vytvořila rámec, v němž se habsburský stát v českých zemích opíral o silnější centrum, systematičtější správu a užší provázání s dynastickými a říšskými zájmy.

Mincovnictví, reformy a přechod k tolarům

V mincovnictví byl Ferdinand I. panovníkem, který důsledně posiloval královský dohled. Z hlediska českých zemí je klíčový jeho zásah do šlechtického mincovnictví: roku 1528 odebral Šlikům dosavadní mincovní právo a jáchymovská mincovna přešla pod královskou správu. To nebyla jen administrativní změna – šlo o kontrolu nad nejvýnosnějším stříbrem a nad mincí, která se šířila evropským obchodem. Zajímavým přechodovým detailem je, že jáchymovské ražby ještě v letech 1526–1527 nesly šlikovský znak a podobu sv. Jáchyma; po převodu pod správu královského mincmistra se prosazovala výraznější panovnická prezentace.

Za Ferdinandovy vlády sice pokračovala ražba pražských grošů (zejména v Kutné Hoře), ale měnové těžiště se postupně posouvalo k tolarovému systému. Už v roce 1526 se uvádí tolar v hodnotě přibližně 22–24 pražských grošů, což dobře ukazuje, jak se velká stříbrná mince stává „měřítkem“ vyšších plateb. První tolary byly raženy v Praze roku 1535 a v Kutné Hoře roku 1543. Ražba pražských grošů skončila roku 1547, a na přelomu let 1547/48 se v omezeném množství objevily přechodové tzv. lehké groše s letopočtem 1547, které dnes patří k typům, jež sběratelsky dobře dokládají měnový zlom.

Ve snaze o sjednocení měny v širším prostoru říše zavedl Ferdinand roku 1561 zlatníkovou měnu, čímž navázal na evropský trend standardizace nominálů a poměrů mezi nimi. V českých zemích a přilehlých oblastech byly v činnosti mincovny v Praze, Kutné Hoře a Jáchymově, a důležité mincovní provozy fungovaly i ve Slezsku (například ve Vratislavi a v Kromově). Pro sběratele je Ferdinandova doba atraktivní právě tím, že kombinuje „staré“ a „nové“: doznívání grošového světa, nástup tolaru a současně rostoucí roli centralizovaného dohledu nad kvalitou a standardem ražby.

Při sběratelském posuzování ražeb Ferdinanda I. rozhodují vedle zachovalosti hlavně čitelné opisy, styl razidel a určení mincovny. U velkých stříbrných mincí je ceněná původní patina a nepoškozená hrana, u drobnějších nominálů zase úplnost detailu, protože právě tam se nejrychleji ztrácí jemné znaky potřebné pro přesnou klasifikaci.