Flanderské hrabství
Flanderské hrabství bylo feudální území na pobřeží Severního moře v dnešní Belgii, na severu Francie a v jihozápadním Nizozemsku, doložené od roku 862. Na výrobě sukna a dálkovém obchodu zbohatly Bruggy, Gent a Ypry. Roku 1384 hrabství připadlo burgundským vévodům a roku 1795 ho anektovala Francie.
| Doloženo od | 862 – hrabě Balduin I. Železná paže |
|---|---|
| Lenní postavení | léno francouzské koruny; území východně od Šeldy od 11. století léno Svaté říše římské |
| Hlavní město | Bruggy, později Gent a Lille |
| Součást Burgundského Nizozemí | od roku 1384 |
| Zánik | anexe Francií v letech 1795–1797 |
| Typická mince | stříbrný lví groš (leeuwengroot), 14. století |
Historie
Počátky Flanderského hrabství se kladou do karolinské doby, kdy pobřeží Severního moře čelilo nájezdům Vikingů a panovníci budovali na okraji říše pohraniční správní celky. Prvním spolehlivě doloženým vládcem je Balduin I. Železná paže, zmiňovaný roku 862. Jeho úkolem bylo bránit pobřežní krajinu a organizovat vojenskou i správní moc v oblasti, která se z původně úzkého pásu kolem Brugg postupně rozrůstala.
Hrabství leželo na pomezí dvou mocenských světů. Jádro území bylo lénem francouzských králů, zatímco část východně od řeky Šeldy drželi hrabata od 11. století jako léno Svaté říše římské. Poloha na křižovatce cest a vodních tras vysvětluje, proč se v krajině tak brzy prosadil obchod, překladiště a městský život.
Od 12. a zejména 13. století se Flandry staly jednou z nejurbanizovanějších oblastí Evropy. Bruggy, Gent či Ypry bohatly na výrobě sukna a na mezinárodním obchodu, přičemž zásadní byla vazba na anglickou vlnu a dálkový trh. To posilovalo i městskou samosprávu a moc cechů, které dokázaly vstupovat do politiky často velmi razantně. Napětí mezi hraběcí autoritou, městy a francouzským vlivem opakovaně vyústilo ve vzpoury a vojenské střety; symbolickým momentem se stala bitva u Kortrijku roku 1302, kdy městská hotovost s několika flanderskými šlechtici porazila francouzské vojsko.
Zlom v dynastické historii přišel roku 1384. Dědičkou hrabství byla Markéta III. Flanderská, manželka burgundského vévody Filipa II. Smělého, a Flandry se tak staly součástí Burgundského Nizozemí. Pod vládou burgundských panovníků se prohloubila správa i reprezentace a zároveň pokračovala hospodářská síla měst. Po smrti Karla Smělého roku 1477 zdědila Flandry jeho dcera Marie Burgundská, manželka Maxmiliána I. Habsburského; po její smrti roku 1482 přešlo hrabství na jejich syna Filipa I. Sličného a Flandry se staly součástí habsburského soustátí.
V 16. a 17. století zasáhla oblast proměna, kterou přinesla nizozemská revolta a dlouhé konflikty mezi Habsburky a jejich odpůrci. Jižní část Flander připojil k Francii Ludvík XIV., což potvrdil mír v Nijmegenu roku 1678, zatímco zbytek zůstal v rámci habsburského (později španělského a rakouského) Nizozemí. Formální zánik hrabství souvisí s francouzskou revoluční expanzí: v letech 1795–1797 bylo území začleněno do Francie a staré zemské struktury byly zrušeny. Od té doby pojem „Flandry“ označuje už především historicko-kulturní region, nikoli samostatné feudální knížectví.
Města, hospodářství a mincovnictví
Pro pochopení Flander je klíčové městské prostředí. Zatímco v mnoha částech Evropy dominovala šlechta a venkov, ve Flandrech hrály mimořádnou roli obce, cechy a obchodní elity. Městská bohatství vznikala na textilu, na trhu se surovinami a na dopravě; přístupy k moři a splavné řeky vytvářely hustou síť překladišť, trhů a skladů. Právě tato ekonomická síla vysvětluje, proč byly Flandry tak často v centru evropské politiky.
Hlavní stříbrnou mincí Flander ve 14. století byl groš (groot). Nejznámější je lví groš (leeuwengroot, francouzsky gros au lion) s flanderským lvem, který se razil od konce 30. let 14. století za hraběte Ludvíka I. z Nevers a v jehož ražbě pokračoval Ludvík II. z Male (1346–1384). Razila ho mimo jiné mincovna v Gentu.
