Korespondenční bankovnictví

Korespondenční bankovnictví je vztah, v němž jedna banka poskytuje jiné bance platební a související služby přes účet vedený jejím jménem. Umožňuje převody v cizí měně a zemích, kde banka nemá vlastní pobočku ani přímý přístup k místnímu systému. Vyžaduje řízení úvěrového, provozního a praní peněz.

Historie

Dálkový obchod potřeboval převádět hodnotu mezi místy dlouho před vznikem moderních bank. Směnky, korespondence obchodních domů a účty u partnerů umožňovaly vyrovnat závazky bez převozu stejného množství mincí po nebezpečných cestách. Důvěra v podpis, síť agentů a pověst domu byla stejně důležitá jako kovová hotovost.

Středověcí a raně novověcí bankéři si vedli vzájemné účty a zasílali příkazy dopisy. Italské, jihoněmecké, nizozemské a později britské obchodní sítě propojovaly veletrhy a přístavy. Nešlo ještě o korespondenční bankovnictví podle dnešních regulovaných definic, ale vznikl základní princip: místní instituce provede platbu za vzdáleného partnera a obě strany ji zapíší do svých knih.

S růstem národních bankovních systémů v 18. a 19. století přibývaly banky, které potřebovaly služby v jiných městech. Malá regionální banka si otevřela účet u banky ve finančním centru a jejím prostřednictvím vypořádávala šeky, nakupovala cenné papíry nebo převáděla prostředky. Dopisy a ověřené podpisové vzory určovaly, kdo smí s účtem nakládat.

Mezinárodní obchod 19. století síť zásadně rozšířil. Banky v Londýně, Paříži, Hamburku, New Yorku a dalších centrech držely účty zahraničních institucí a zprostředkovávaly směnky, dokumentární inkasa a akreditivy. Korespondenční vztah šetřil náklady na vlastní pobočku a umožnil bance nabízet klientům platbu v měně, kterou sama přímo nevypořádávala.

Telegraf zrychlil příkazy, ale vyžadoval kódy a autentizaci. Později telefon, telex a standardizované zprávy snížily dobu převodu z týdnů na hodiny. Zůstávalo však oddělené zaslání instrukce a účetní vypořádání, což vytvářelo prostor pro chyby, zpoždění i podvodné zprávy.

V anglické terminologii je poskytující instituce correspondent bank a její klientská banka respondent bank. Účet, který respondent drží u korespondenta, se z jeho pohledu označuje nostro, tedy „náš účet u vás“. Z pohledu korespondenta jde o vostro, „váš účet u nás“. Stejný účet má tedy dvě označení podle účetní perspektivy.

Po druhé světové válce rostl objem dolarových plateb a americké banky získaly ústřední postavení v převodech amerického dolaru. Banka mimo Spojené státy může potřebovat dolarového korespondenta, protože konečné vypořádání probíhá v systému přístupném oprávněným institucím. Podobné vztahy existují pro euro, libru, jen i další měny.

Vznik sítě SWIFT v 70. letech standardizoval bezpečné předávání finančních zpráv. SWIFT však sám běžně není bankou, nedrží klientské vklady a neprovádí konečné vypořádání. Přenáší instrukce, zatímco peníze se účetně pohybují přes korespondenční účty a platební systémy.

Převod může projít více zprostředkujícími bankami. Odesílající banka odečte částku klientovi, pošle instrukci a její korespondent předá hodnotu dalšímu článku až k bance příjemce. Každý článek může účtovat poplatek, provádět kontrolu a pracovat v jiné časové zóně, takže příjemce nemusí dostat přesně částku odeslanou na začátku.

Korespondent nese riziko, že účet nebude krytý, příkaz je chybný nebo partner nedodrží pravidla. Smlouvy proto upravují limity, povolené služby, cut-off časy, úročení, reklamace a způsob ukončení. Technické propojení nenahrazuje právní vztah ani průběžnou kontrolu partnera.

Účty nostro a vostro, platební řetězec a kontrola rizik

Účet nostro a vostro není dvojice různých účtů. Jde o tentýž účet popsaný z opačných pohledů. Banka A vede ve svých knihách „náš účet u banky B“ jako nostro, zatímco banka B jej vede jako „váš účet u nás“ neboli vostro. Rekonsiliace porovnává výpis korespondenta s vlastním účetnictvím a hledá nezaúčtované nebo rozdílné položky.

Platební zpráva musí uvést odesílatele, příjemce, banky v řetězci, měnu, částku, datum a účel v rozsahu vyžadovaném právem a standardem. Chybějící či nejasné údaje mohou vést k dotazu, zdržení nebo odmítnutí. Sankční kontrola porovnává osoby, země, plavidla a další identifikátory se závaznými seznamy.

Před navázáním vztahu korespondent prověřuje licenci, vlastnictví, vedení, působnost dohledu, klientskou základnu, země činnosti a systém proti praní peněz. Rozhodnutí schvaluje odpovědná úroveň banky a kontrola se obnovuje podle rizika. Samotný standardizovaný dotazník není náhradou nezávislého posouzení.

Průchozí účet dovoluje některým klientům respondenta zadávat platby přímo přes účet u korespondenta. Takové uspořádání vyžaduje jistotu, že respondent své klienty identifikoval a na vyžádání poskytne údaje. Vztahy s bankou bez fyzické přítomnosti a skutečného vedení jsou podle mezinárodních standardů zásadně omezeny.

Poplatky mohou být rozděleny mezi odesílatele, příjemce a zprostředkující banky podle instrukce a místních pravidel. Kurzová přirážka je od poplatku za převod odlišná. Při reklamaci se proto sleduje celá posloupnost účtů, časových razítek a zpráv, nikoli pouze datum, kdy klient zadal příkaz.